Mariánská Týnice na Plzeňsku se dnes stala národní kulturní památkou

Před 100 lety byla Mariánská Týnice ruina, nyní se jí opět navrací její krása. Zapsání mezi národní kulturní památky navíc umožnilo získat dotaci EU na zcela unikátní projekt dostavby nikdy nedokončeného východního ambitu tak, jak to před 300 lety plánoval Santini.

„V roce 1920 spadla kupole kostela, byla tu díra do nebe a trvalo 80 let, než byla znovu postavena. V roce 2020 dokončíme projekt dostavby východního ambitu a kaplí podle Santiniho původních plánů," řekla Irena Bukačová, dlouholetá ředitelka Muzea severního Plzeňska, které v objektu sídlí. Díky tomu, že areál patřící Plzeňskému kraji byl na indikativním seznamu národních kulturních památek, získal už loni dotaci IROP na dostavbu za téměř 50 milionů korun. Nikdy nepostavený východní ambit a kaple v něm uzavřou celý areál do symetrického celku podle původních Santiniho plánů. „Teď už máme hotové výběrové řízení, letos začne archeologický průzkum a samotná stavba," řekla Bukačová.

Záchrana poutního místa v Mariánské Týnici trvá několik desetiletí

Mariánská Týnice leží 35 kilometrů na sever od Plzně. Po zřícení kupole kostel v roce 1920 začala ještě za první republiky snaha o záchranu, úsilí ale přerušila válka a pak dlouhá doba totality. Od úplné devastace areál zachránilo jen to, že v něm od roku 1952 sídlilo muzeum. Na opravu kupole kostela se ale dostalo až po změně režimu. Od roku 1993 se na rekonstrukci kupole, věží, střech, kaplí, ambitu a výzdoby investovalo přes 40 milionů korun.

„V jednom barokním rukopise je doloženo mnoho zázraků, které se tady staly. A myslím, že největší zázrak je, že se Mariánská Týnice podařila opravit a zachránit. To ocenění, to už je takové ocenění za výdrž, za zásluhu. Není to jen pro nás a naši generaci, ale pro všechny předchůdce," dodala k zařazení mezi národní kulturní památky Irena Bukačová.

Bývalé cisterciácké poutní místo, kam patří kostel Zvěstování Panny Marie, jednopatrová budova proboštství a ambity s freskovou výzdobou, byly postaveny v letech 1711 až 1768. Od zrušení kláštera v roce 1785 se pro areál nenašlo využití a postupně chátral, na začátku 20. století to byla ruina.