Moji rodiče byli jedno tělo, jedna duše, vzpomíná Eugene Chaplin

Eugene Chaplin v Plzni
Eugene Chaplin v Plzni

Eugene Chaplin je občanem Švýcarska, narodil se tam v roce 1953 manželům Ooně a Charliemu jako pátý potomek z osmi. Baletní soubor plzeňského divadla pozval pana Chaplina do západočeské metropole, a to u příležitosti uvedení baletu Chaplin na jevišti Nového divadla.

Eugene Chaplin si v Plzni prohlédl budovy DJKT, byl také na exkurzi v pivovaru. Před samotným představením a autogramiádou se ochotně postavil před náš rozhlasový mikrofon. Jak na něj město a plzeňské divadlo zapůsobilo?

Ano, byl jsem se krátce podívat v obou plzeňských divadelních budovách a musím říct, že zejména budova Velkého divadla je nádherná a plná historie. Zapůsobilo na mne, že Plzeň má dvě krásná divadla. Měst o téhle velikosti se dvěma divadly ve světě není mnoho.

Co jste si pomyslel, když jste se poprvé dozvěděl, že se v nějaké Plzni v ČR hraje balet o vašem tatínkovi? 

Myslím si, že tatínek by byl velice potěšen. A potěšen jsem pochopitelně i já sám. Táta svým dílem dával jasně najevo, že nechce být zapomenut. A to baletní představení by určitě chápal jako příspěvek k jeho poctě či vzdání holdu jeho uměleckému přínosu. Navíc je známo, že on balet doslova miloval, velice rád pracoval na různých choreografiích. Pro jeho odkaz je tedy plzeňské představení velice dobré.

My víme, že jste zvukařem, producentem i ředitelem festivalu komedie. Není to zvláštní, že syn hvězdy němého filmu se stal zvukovým technikem?

Víte, já jsem nikdy nechtěl být hercem. Všichni moji sourozenci se stali herci, ale pro mne to nebyla ta správná meta. Stal jsem se tou důležitou osobou v zákulisí, tedy jakýmsi jevištním manažerem. A s tím souvisí i práce zvukaře.  Navíc mám velmi rád živá představení, miluji cirkus, vizuální umění, hudbu, pantomimu. Zrovna pantomima je skvělá v tom, že s ní můžete cestovat a vystupovat po celém světě a všude vám rozumějí. A nedám dopustit na balet, to je taková taneční pantomima.  

Plzeňské divadlo kontaktovalo pana Chaplina asi před rokem, když už se vědělo, kdy se baletní představení bude konkrétně realizovat. On sám produkoval muzikál, dokumentární film i další počiny na počest svého otce.

Chaplin – to byl dokument švýcarské televize, měl podtitul Švýcarské roky. Mapoval velice šťastné a radostné období života mého tatínka a já se zúčastnil natáčení, i když jsem nebyl vyloženě v roli producenta. Pokud jde o muzikál s názvem Smile, tedy Úsměv, tak ten měl za cíl ukázat Charlieho Chaplina jako hudebního skladatele, protože moc lidí o jeho hudebním nadání neví. Natáčelo se v Amsterdamu a myslím, že ideu toho muzikálu se podařilo naplnit. A rád bych tu také zmínil knížku o mém tatínkovi, která je takovou řekněme sbírkou nejrůznějších rodinných fotografií. Jde o knížku na kavárenský stolek, žádný román nebo životopis. Vydání knihy fotek pro mne bylo důležité hlavně proto, že jsem často slýchal o tom, že žít s mým otcem asi nebylo jednoduché, že byl příliš složitou osobností a že na nás byl přísný a důsledný. Ale já to tak nikdy necítil, vnímal jsem ho docela jinak. A tak jsem to tou sadou fotografií zkusil ukázat.  

Když už jste s tatínkem probírali to, jak říkáte šťastné švýcarské období, nezmínil se někdy, nepostěžoval si, že dlouho nemohl do Spojených Států, do Hollywoodu, kde prožil vrchol své kariéry?

Myslím, že těch pětadvacet let ve Švýcarsku bylo opravdu nejkrásnějších v jeho životě. A to hlavně proto, že tam našel svoji lásku, moji matku Oonu. Navíc ve Švýcarsku zestárnul, cítil se starším. Ameriku měl spojenou s tou typickou postavou malého tuláka a dobře věděl, že ten čas už se nevrátí. Byl by z toho jen starý tulák a pohled na něj by byl spíš smutný, než veselý. Svoje srdce ale doslova nechal v Americe, Hollywoodu byl vděčný za to, jak známý byl. I proto ten pocit hořkosti a trpkosti za tu dobu, co do Spojených Států nesměl. No, a když ho tam v roce 1972 pozvali, aby převzal Oscara za celoživotní dílo, nechtěl tam původně vůbec odjet. Naše maminka ho dlouho přemlouvala a on byl nakonec strašně rád, že tam vyrazil. Moc se mu tam líbilo a vrátil se zpět do Švýcarska s tím, že Americe odpustil.

Můžete říct, ke kterým filmům nebo ke kterým skladbám svého tatínka se rád vracíte?

Je těžké jmenovat konkrétně, ale moje oblíbená je určitě hudba k filmu The Kid nebo film Psí život. Jsou to díla výrazně nabitá emocemi a jsou krásná.

Teď pojďme k vaší práci zvukaře. Jak došlo ke spolupráci se skupinami The Rolling Stones, Queen nebo s Davidem Bowiem?

To bylo štěstí, nemůžu to říct jinak. Já jsem spolupracoval se ženevskou operou, a protože jsem chtěl být blíž rodičům, kteří žili v Montreaux, hledal jsem tam práci. A v místním kasinu zrovna otevírali úplně nové nahrávací studio. Přijali mě tam a úplně prvními klienty byli Rolling Stones. Měli spoustu peněz a mohli si dovolit nahrávat tam své legendární album Black And Blue dlouhých pět měsíců. Pokud jde o Davida Bowieho, toho jsme se trochu obávali. Když se ozval, že u nás chce nahrávat, představovali jsme si jeho divoké drogové dýchánky, on sám působil dost podivně, býval oblečený–neoblečený, půl ženská, půl chlap, znáte to. Nakonec to dopadlo tak, že jednoho dne někdo zazvonil u dveří studia, šel jsem otevřít a říkám tomu chlápkovi, že teď nemůže dovnitř, že čekáme Davida Bowieho. A on říká: „Ale já jsem David Bowie.“ A tak jsme se seznámili a stali se postupem času velkými přáteli. A se skupinou Queen se to mělo tak, že když bylo naše studio na prodej, koupila ho právě tahle kapela, takže Queen byli vlastně nějaký čas mými šéfy.

Na závěr jsme nemohli vynechat otázku na to, jestli se mu nějaká vzpomínka na otce často vybavuje.

Jak to říct? Vzpomínek mám velkou spoustu, ale nejsou to jednotlivosti. Spíš si vybavuji atmosféru, náladu a dojmy. Ale když se ptáte na tatínka, nemohu zapomenout ani na maminku. Oni byli spolu jedno tělo, jedna duše.