Nejprve svého anděla strážného potřebovala, pak se jím sama stala

„Začalo to v roce 2016, kdy mi byla 16. prosince diagnostikována akutní lymfoblastická leukemie. To byl začátek všeho. Nastoupila jsem do Fakultní nemocnice Lochotín,“ začala vyprávět svůj příběh Kamila Podlahová. Usmívala se a byla dobře naladěná. Před více než pěti lety jí ale do smíchu nebylo.

„Nejdříve jsem měla obrovský strach a plakala jsem. Člověk řeší, proč se to stalo a obviňuje sebe i okolí. V konečné fázi ale samozřejmě přijde nějaké přijetí, protože člověk tím musí projít, když už se to děje. Budu na krupici rozsypaná, anebo to zkusím s nějakou psychickou pohodou? Vždycky je lepší být v pohodě,“ popsala Kamila.

Mladá žena podstoupila tehdy v Plzni chemoterapie. V té době už jste o ní u nás mohli slyšet. V roce 2017 tehdejší redaktorka rozhlasu Jana Kosová natáčela reportáž o Českém národním registru dárců dřeně a informovala i o jedné z pacientek na hematoonkologickém oddělení, kterou byla právě Kamila. Ta si v té době ani na okamžik nepřipouštěla, že by se vhodný dárce nenašel.

„Prostě jsem věřila, že stejně jako se lidé uzdraví z chřipky, tak já se uzdravím z leukemie. To mi z velké části pomohlo. Primář hematoonkologie mi při nástupu i řekl, že padesát procent jsou oni a chemoterapie a padesát procent jsem já a moje nastavení hlavy. Takže jsem věřila, že vše dobře dopadne,“ uvedla Kamila.

Hledání vhodného dárce nebylo jednoduché

„Když se nenašel jeden jediný člověk, který by měl shodné znaky se mnou a mohl mi dřeň darovat, tak se přistoupilo k tomu, že mi ji dal táta, protože jsem transplantaci potřebovala. Když mi řekli, že to bude táta, měla jsem samozřejmě radost, protože mi tak dal život dvakrát,“ zavzpomínala Kamila, která se nakonec uzdravila. Nemoc ji změnila

„Když jsme onemocněla, tak mojí hlavní starostí byla škola, protože jsem studovala doktorát, práce a takové ty klasické strachy. Postupem času jsem ale zjistila, stejně jako to zjistí každý, že svět se točí dál i bez vás. Záleželo mi jen na tom být zdravá. Stejně tak tomu bylo, když mě pustili domů. Vnímala jsem věci trošku jinak. Mohla jsem v klidu sedět v tichu i ve tmě a bylo mi v tom dobře. Dnes trávím čas jen s lidmi, se kterými mi je dobře a dávám najevo víc, co si myslím,“ popsala Kamila Podlahová.

Tady začíná druhá polovina příběhu

„Už v nemocnici jsem si říkala, že bych si chtěla najít práci s přesahem, která bude prospěšná společnosti a kde budu pomáhat lidem, byť nemám žádné sociální vzdělání. Postupem času se ke mně dostala moje nynější práce,“ řekla Kamila. Stala se z ní projektová manažerka sociální služby tísňové péče Anděl strážný. Pracuje tady osm měsíců.

Hlavní pracovní náplní je poskytování bezpečí seniorům, osobám se zdravotním postižením a lidem v krizi. „Pomoc funguje skrze zařízení s SOS tlačítkem. Všechna zařízení v sobě mají sim kartu a jsou napojena na náš dispečink, kde jsou dispečerky připraveny vyhodnotit situaci a podle toho poskytnout pomoc. Třeba když lidé upadnou, zhorší se jim zdravotní stav, cítí se osaměle nebo potřebují s něčím poradit a podobně. Když stisknou tlačítko, s dispečinkem jsou spojeni do dvou minut,“ vysvětlila Kamila Podlahová s tím, že zařízení s tlačítkem může být v podobě přívěsku nebo náramku a často jej využívají i rodinní příslušníci, když například někam odjedou a chtějí mít jistotu, že pokud by se jejich blízkému něco stalo, bude o něj postaráno.

Registrovaná sociální služba Anděl strážný má celorepublikovou působnost, pomoc si tak díky této službě můžou přivolat i lidé na západě Čech. Kamila Podlahová se tedy takzvaně ocitla na druhé straně. Tedy ne jako ta, která pomoc přijímá, ale naopak jako někdo, kdo pomáhá ostatním. „Naplňuje mě to a práce mě moc baví. Baví mě, když vím, že jsme někomu pomohli, baví mě, když se ke mně dostane příběh od sociálních pracovnic nebo našich dispečerek. Je fajn slyšet i ty příběhy, kdy se někomu opravdu změní kvalita života,“ dodala Kamila, která si myslí, že v práci ji jistě pomáhá i to, co prožila na vlastní kůži a jak díky tomu teď vnímá život.