O strašidelném světýlku v Koterově a dudáku ve vlčí jámě – dlouhé zimní večery naši předci trávili vyprávěním
V období po svátku sv. Martina se v minulosti na českém venkově skončilo s polními pracemi a život našich předků se pomalu přesunul pod střechu, do tepla domova.
Muži začali ve stodolách s výmlatem sklizeného obilí, s vázáním povřísel a s opravou a zhotovováním nového hospodářského nářadí. Ženy obvykle začínaly s draním peří nebo přástkami. V sednici se tak za dlouhých zimních večerů scházela nejen celá rodina, ale také sousedé a známí. Takové prostředí poskytovalo živnou půdu pro vznik a rozvoj široké škály pověstí, pohádek, "zaručeně pravdivých"příběhů a dalších fenoménů, které dnes můžeme označit pojmem "ústní lidová slovesnost.
O významu ústní lidové slovesnosti pro formování národní identity byli přesvědčení už její nadšení sběratelé, jako Božena Němcová, Karel Jaromír Erben nebo regionální autoři typu Jindřicha Šimona Baara, Karla Klostermanna a mnozí další. Rozmach zájmu o ústní lidovou tvorbu v druhé polovině 19. století přinesl postupný vznik paměťových institucí, hlavně pak muzeí a vyvrcholil celonárodními sběry, organizovanými k příležitosti Národopisné výstavy českoslovanské v roce 1895 v Praze. Od té doby se muzea snaží postupně mizející doklady bohaté ústní lidové slovesnosti našich předků sbírat a dokumentovat.
Zápisy z roku 1894 pořízené v Koterově
Zajímavé zápisy projevů ústní lidové slovesnosti se dochovaly i ve sbírkách Národopisného muzea Plzeňska. Třeba zápisy z roku 1894 z Koterova, jak je zachytil řídící učitel František Hrubý:
„Prokop Weinfurt vypravoval, že u božkovského strážního domku strašila bílá paní a u kanálu strašilo světýlko, které se ustavičně točilo.“
„Lidé vypravují, že u Hradiště běhal černý pes s ohnivou hubou a ohnivým řetězem. Když tamtudy někdo šel, běžel za ním až za kapličku pod Homolkou a tam se ztratil.“
"Jakub Vít z č. 2 v Koterově šel ještě se třemi společníky na svátek Panny marie na čekání. Vít uviděl zajíce, a jakmile po něm střelil, proměnil se zajíc v pannu Marii, což prý všichni čtyři viděli! Hned se rozprchli a víckrát ve svátek na čekání nešli".
Jak Pán Ježíš s Petrem chodili světem - zápisy z Druztové
Jiná vyprávění pocházejí z Druztové: "Když chodil Pán Ježíš s Petrem světem, tak vzali, co jim lidi dali. Dostali taky koláče. Sv. Petr chtěl dycky jíst a chtěl, aby Pán vo tom nevěděl. Tak si vzal dycky kousek do huby a kousal. Když na něj P. Ježíš promluvil, tak von to vzal z huby a aby mu moch vodpovědět, vodhodil to, a kde to z -huby- odhodil, narostly houby."
"Pán Ježíš chodil se sv. Petrem žebrotou. Jednou šli k jednej selce, tak dyž je viděla, skovala se jim a navedla děti, aby řekly, že nejni doma. Když voni šli pryč, vona za nima vykukla a Pán ježíš pravil: Vidíš Petře, už za náma vykukla – tak bude kukat furt. A tak se stala ze selky kukačka".
O dudáku ve vlčí jámě
"V Hřebensku u Dolní Bělé jsou podnes jámy, do nichž do nedávna chytali vlky. Blíže Lhotky ukazují jámu, ke které se pojí tato pověst. Jednou časně z rána vracel se dudák od "muziky" domů. Byl napilý a z neznalosti spadl do jámy, kde bylo už chyceno několik vlků. Divoké šelmy cenily na polekaného dudáka své ostré zuby. Dudák už před sebou viděl jistou smrt a tak v úzkostech si počal hrát na dudy. Šelmy rázem zkrotly a daly se do tance. Zvuky dud uslyšel v lese hajný a šel po zvuku, až přišel k jámě. Tu stanul v úžasu a nechtěl ani svým očím věřiti. Sňal pušku s ramene a šelmy postřílel. Dudák se slzami děkoval hajnému a rychle pospíchal k domovu, neboť byl už večer". Zaznamenal v Kunějovicích v září 1924 František Menhart.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
