Ohlédnutí za 26. festivalem divadlo

Festival by měl nabízet opravdový výběr toho nejlepšího, a tak je každá z inscenací vždy spojena s velkým očekáváním. Letošní ročník ukázal mimo jiné to, že se tvůrci stále častěji odklánějí od původních dramatických textů a hledají nová, aktuální témata. Mnohem častěji také vyžadují aktivní spoluúčast diváka. A v neposlední řadě přesvědčil o tom, že za dobrým divadlem nemusejí Plzeňané daleko, i na domácích scénách mají na co se dívat a setkávat se s prací tvůrců, zastoupených rovněž v programu festivalu.

Dramaturgické objevy

Pro mě osobně byla jedním z vrcholů inscenace Lidé, místa, věci Divadla Andreja Bagára z Nitry v režii Mariána Amslera, který mimochodem již dříve v Plzni režíroval inscenaci Úklady a láska. Oceňuji výběr hry současného britského autora Duncana Macmillana, promlouvající k současnému divákovi současným jazykem. Příběhu herečky Emmy, která se ocitá v léčebně pro drogově závislé, dominovaly výborné herecké výkony a minimalistická, přesto důmyslná scéna Juraje Kuchárka. Mimochodem dramaturgyně inscenace Marie Špalová rovněž spolupracovala na dvou inscenacích v plzeňské činohře.

Podobně záslužným dramaturgickým objevem byl text britské autorky z Macmillanovy generace, Sary Baume. Její román Jasno, Lepo, Podstín, Zhyna, jehož český překlad byl oceněn Magnesií Literou, převedl do podoby monodramatu Matěj Samec. Sociálně deprivovaného stárnoucího muže ztvárnila obdivuhodným způsobem herečka Eva Salzmannová. Pohnutá minulost a příčiny jeho podivínství se postupně odkrývají a inscenace přitom neztrácí potřebné napětí.

Co ještě nepropásnout v Plzni

Další z inscenací, kterou vřele doporučuji, mohou zhlédnout diváci v Plzni v prostoru Moving Station, kde také měla v rámci festivalu světovou premiéru. Dokumentární projekt Jakuba Čermáka, frontamanna souboru Depresivní děti touží po penězích, vznikl v rámci rezidenčního programu přímo pro zde sídlící centrum JOHAN. Čermák se nechal inspirovat poměrně čerstvou aférou kolem bývalého židovského hřbitova v Prostějově, na jehož území si místní nepřejí vybudovat pietní místo. Iniciativu na rehabilitaci hřbitova nyní brzdí prostějovský magistrát, místní sepisují petice a městem se šíří otevřené antisemitské výpady.

Světovou premiéru dramatizace románu Alana Hollinghursta Linie krásy (autorem dramatizace je Matěj Samec) uvedla ve Velkém divadle režisérka Natália Deáková. Inscenace slibuje pohled do konzervativní Británie v době vlády Margareth Thatcherové (v podání vynikající Apoleny Veldové), mimo to má ale další nepopiratelné kvality: Z obsáhlého románu se podařilo vybudovat dobře vystavěný dramatický text a také vystihnout inteligentního a charismatického Nicka (rovněž oslnivý Ondřej Rychlý), který se jako choroš dokáže adaptovat v jakémkoliv prostředí. Pokud se tedy chcete setkat s kvalitní světovou literaturu převedenou v neméně hodnotnou inscenaci, stojí za to se na Linii krásy vypravit. Pokud vás ovšem nezaskočí či nepohorší homosexuální orientace hlavní postavy a několikavteřinový pohled na pánskou zadnici, což nepředpokládám.

Festival přál připraveným divákům

Domnívám se, že diváckým oříškem mohl být Nebeského Deník zloděje, oceněný jako inscenace roku Divadelních novin a Cenou divadelní kritiky, stejně jako představitel jediné role Miloslav König a autor hudby Martin Dohnal. Jedná se o překvapivé spojení textů prokletého dramatika a spisovatele Jeana Geneta a jezuitského barokního básníka Bedřich Bridela. Königův herecký i pěvecký výkon zasluhoval obdivu, zvláště když se poněkud sebemrskačsky v průběhu představení celý pokryl vrstvou medu, mouky a zeminy. Po divákovi pak produkce vyžadovala velkou míru otevřenosti a vnímavosti k nečekané kráse spojení obou textů.

Dokumentární projekt věhlasného berlínského souboru Rimini Protokoll Nachlass, tedy Odkaz, vtahuje návštěvníky do soukromí osmi lidí, kteří se z různých důvodů připravují na svou smrt. Nesetkávají se však s herci, nýbrž se sami se stávají aktéry tohoto zvláštního výzkumu, sahajícímu za hranice lidské intimity. V realisticky zařízených místnůstkách vyslechnou z audio nebo video záznamu autentickou výpověď skutečných osob. Mohou se - a dokonce jsou k tomu vyzývání - probírat jejich osobními věcmi, fotkami, dokumenty. Jakkoliv byla výpověď autentická, byla pro mě spíš něčím na pomezí interaktivní výstavy a dokumentu. Setkání s živým interpretem mi chybělo.

Divácky žádané kusy

Velký zájem byl o vstupenky na inscenaci Čechovova Racka Lotyšského Národního divadla, kterou režíroval Elmars Senkovs, považovaný za vycházející hvězdu tamní divadel scény. Mnoho zájemců o toto představení vstupenky nesehnalo, a tak je škoda, že v hledišti nakonec zůstalo několik volných míst. Senkovs sice zasadil hru do současných reálií, do samotného textu ale nezasahoval, naopak ho ponechal v celé délce. To ovšem považuji za důkaz toho, že Čechov si jako autor přílišné aktualizace nežádá, jeho postavy nejsou hrdinové, jsou to především lidé z masa a kostí, s problémy, které jsou nám stále blízké. Sympatické bylo režisérovo pochopení jemného čechovovského humoru, který doplnil mnoha nápady a vtípky. Například když Medvěděnko rezignovaně pronese, že domů dojde pěšky, protože je to jen 6 kilometrů, má na noze sádru.

A další diváky žádanou inscenací bylo Společenstvo vlastníků divadla VOSTO5 v režii Jiřího Havelky. Hrálo se v prostorách plzeňské radnice, diváci byli usazeni kolem místnosti a ocitli se tak přímo v dění. Schůze vlastníků bytových jednotek se stala výchozím bodem pro představení typických charakterů české společnosti od drbny, starého komunisty, aktivní biomatku, humanistického homosexuála, přes stárnoucí nafintěnou podnikatelku po mladé a dravé privatizátory. Za množstvím komických situací se však skrýval děsivě realistický odraz současnosti.

Herecká pro a proti

Činoherní studio z Ústí nad Labem přivezlo divadelní adaptaci jednoho z přelomových děl literatury 20. století, románu švýcarského spisovatele Maxe Frische Homo Faber. Hlavního hrdinu, Waltera Fabera, který se vždy a za každých okolností řídí zdravým rozumem, hraničícím s cynismem, ztvárnil svým osobitým způsobem Martin Finger. Byl civilní, přesný, ledově chladný.

Naopak jednotná herecká stylizace, ke které vedl režisér Jan Mikulášek aktéry inscenace Maryša, na mě působila rušivě a vzdalovala mě od veškerého dění na jevišti. Výtvarné řešení se sice odpoutalo od tradičního zasazení do prostředí vesnice, což mělo zřejmě látku osvobodit od určitého selankovitého stereotypu a podtrhnout tragiku a nadčasovost hry, ale kýžený efekt to myslím nepřineslo.

Co dodat závěrem? Přála bych si, aby bylo plzeňské publikum stejně vnímavé a otevřené vůči novým tvůrčím postupům po celý rok, nejen v době festivalu. Aby si všímalo kvalitních inscenací na zdejších scénách, aby se zájmem pozorovalo práci skvělých hostujících tvůrců, kteří se zde stále častěji objevují.