Ohlédnutí za dílem dvou hudebních osobností: Pavel Jurkovič (90) a Zdeněk Lukáš (95)

Hlas Pavla Jurkoviče zní v hudebních pořadech Českého rozhlasu už od konce 60. let. V plzeňském i pražském studiu vznikly jeho nahrávky lidových písní za doprovodu Pražských madrigalistů, kapely Chorea Bohemica, Malé muziky i Plzeňského lidového souboru.

Hudební pedagog, zpěvák a skladatel Pavel Jurkovič se narodil 18. srpna 1933 ve Starém Podvorově na moravském Podluží. V osmi letech se začal učit hrát na housle a jako dvanáctiletý se šťastným řízením osudu stal žákem prof. Miroslava Venhody v pražské Schole cantorum. Dále se vzdělával na Pedagogickém gymnáziu v Praze a postgraduálním studiem pokračoval na Orffově institutu v Salcburku. Učitelskou dráhu nastoupil Jurkovič v roce 1952 ve Střešovicích a pak působil na řadě dalších pražských škol. Od roku 1957 byl vokalistou Nových pěvců madrigalů a komorní hudby, v roce 1966 se stal členem a později lektorem České hudební společnosti.

Jurkovičova Orfova škola

Rodinné zázemí, lidová tradice na rodném Podluží a postupně další umělecké zkušenosti formovaly vztah Pavla Jurkoviče k hudbě. Nejvýrazněji ho však ovlivnila léta v Orffově institutu. Stal se prvním zastáncem tohoto didaktického systému na našich školách a spolu s Iljou Hurníkem a Petrem Ebenem ho přizpůsobil českým podmínkám.

Pavel Jurkovič byl autorem písní, scénické hudby a popularizátorem lidové písně. Podílel se na realizaci více než stovky hudebních alb především s Pražskými madrigalisty. Ze spolupráce s Jaroslavem Krčkem vznikly jeho nahrávky s kapelou Chorea Bohemica. Na albu Písně ze sbírky Otakara Hostinského z roku 1975 byl Jurkovič zároveň autorem textů na lidové nápěvy z 16. století, z nichž mnohé už téměř zlidověly. Zemřel bohužel před bezmála osmi lety, 4. února 2015.

Světový skladatel

Zdeněk Lukáš, světově proslulý český hudební skladatel, se narodil se 21. srpna 1928 v Praze. Po absolutoriu na pražském učitelském ústavu na přelomu 40. a 50. let krátce vyučoval, zároveň se věnoval soukromému studiu skladby. Zvláště podnětné byly v 60. letech jeho konzultace s Miloslavem Kabeláčem.

Skladatelská tvorba Zdeňka Lukáše je neobyčejně rozsáhlá, zahrnuje přes 350 opusových skladeb a bezpočet úprav lidových písní a tanců. Jenom v pražském a plzeňském rozhlasovém archivu je jich realizováno víc než 700.

Lukášova Česká píseň

Ve skladatelském odkazu Zdeňka Lukáše v oboru tzv. vážné hudby mají zvláštní místo zejména vokální kompozice. Uplatnil v nich svůj mimořádný cit pro práci se zpívaným textem. Patří sem sbory, kantáty i písňové cykly. Lukášovy originální úpravy českých lidových písní a kompozice na lidovou poezii jsou dnes trvalou a vděčnou součástí repertoáru amatérských i profesionálních pěveckých sborů. I v tomto ohledu bylo pro Zdeňka Lukáše zásadní období práce v plzeňském studiu Československého rozhlasu. Působil zde v letech 1953–1964 jako hudební redaktor, dramaturg a dirigent, v roce 1954 založil a celých osmnáct let vedl smíšený pěvecký sbor Česká píseň.

V letech 1964–1975 působil Lukáš v Praze jako sbormistr pěvecké skupiny Československého státního souboru písní a tanců a psal např. pro muziku Souboru Josefa Vycpálka. Krátce působil jako učitel na pražské konzervatoři a pak se již věnoval pouze kompozici. Zdeněk Lukáš zemřel už před 16 lety, 13. července 2007. Často o sobě tvrdil, že vlastně není muzikant. Říkal: „Hudebník hraje na nějaký nástroj, já neovládám žádný. Umím pouze komponovat.“ A to skutečně uměl jako málokdo.