Panímámo zlatá, otvírejte vrata, neseme vám věnec za samýho zlata!
Období žní a sklízení úrody v minulosti přinášelo lidem nejen dřinu a zhodnocení práce za uplynulý rok, ale také významný sklizňový obyčej, na který se všichni těšili – dožínky. Jak žně a dožínky vypadaly na Plzeňsku?
Když zezlátnul poslední klas, byla to chvíle, kdy se s hrabicemi, bachlicemi a obilními srpy vyráželo do polí. Sklizeň určovalo počasí, a tak se na Plzeňsku sklízelo dříve než třeba na Šumavě. V zásadě se jednalo o období mezi sv. Markétou a sv. Vavřincem.
Zažehnávání obilí
Aby byla úroda dobrá a obilí nezčernalo nebo neutrpělo jiné pohromy, bylo na Plzeňsku osvědčeným prostředkem zažehnávání. Dožínkové slavnosti (dožínky, obžínky) v sobě skýtaly několik rovin - včetně nejpůvodnější roviny magické, se kterou souviselo několik rituálů. Na Plzeňsku se poslednímu uvázanému snopu říkalo „starý“ - v domě hospodáře byl uchovávaný jako symbol úrody daného roku. Při předávání „starýho“ sekáč hospodáři říkal: „My, sekáči a ženci, kteří jsme obilí sekali, na polích svázali a do stodoly uložili, přejeme, abyste toho ve zdraví užili, hodně za to stržili a nám na nějakou tu skleničku darovali.“
V Doudlevcích se slavila dožínková neděle v neděli jarmareční, tj. den před bartolomějským jarmarkem plzeňským. Napekly se koláče a všichni ženci byli u svého zaměstnavatele na obědě. V hostinci pak byla uspořádána muzika. Průběh dožínek na Plzeňsku zachytil ve 30. letech 20. století regionální národopisec František Kraus. Podle jeho zápisů probíhaly dožínky na každém dvoře samostatně. Když byl na posledním sedlákově poli dožatý poslední klas, ženci uřízli u řeky ve vrbinách veliké větve, na které navázaly ženské šátky a pentle na způsob praporu. Potom udělali věnec ze všech druhů obilí a polního kvítí (chrpa, divoký mák, koukol) pro „předáka“, tj. žence, který po celé žně žal nejdále vepředu.
Pane hospodáři, nesem vám věnec…
„Předák“ nesl věnec v čele všech ženců, kteří se pak z pole odebrali do statku, kde na dvoře oznámili obřadně hospodáři se selkou: „Pane hospodáři, já mám vyhrato, sklidili jsme vobilí, není to dávno. Pšeničku, žitíčko, ječmínek, oves, nepůjdem na pole do roka dodnes.“ Po tomto popěvku malé říkání: „Pane hospodáři, vám nesem věnec, posílá vám ho svatej Vavřinec. Byste šťastně sklidili, šťastně užili, vod nička za rok všichni se zdrávi shledali.“ A hned následoval rozpustilý popěvek: „Náš sedlák nemůže, bez stoličky do lože. Selka k němu přiskočila, stoličku mu podstrčila: Lez muži nahoru, já tě vezmu za nohu.“ Popěvek zakončili všichni veselým výskotem. V každém dvoře bylo plno zpěvu, výskání a furiantského skákání až do večera, veselí bývalo často doprovázeno malou dudáckou muzikou.
Na jižním Plzeňsku chasa přivázala na hrábě kytku z polního kvítí a při vjezdu do vrat hospodáře zpívala: „Panímámo zlatá/otvírejte vrata/vezeme vám věnce/ze samýho zlata. Hospodáři se podal věnec: „Tu máte, pantáto, ten věnec/posílá vám ho Vavřinec/posílá vám ho svatý Vít/abyste nám dal hodně pít“/. Hospodář dal chase na oplátku peníze na pivo a věnec si pověsil na domě.
Dožínkové slavnosti začaly ve 20. století ztrácet na autentičnosti, jejich funkce podlehly proměnám nebo zanikly - hlavně v souvislosti s kolektivizací venkova. S obřadními a magickými prvky se dnes již nesetkáme, funkce zábavní ale přetrvává a dožínky, které v řadě míst probíhají, doprovází dodnes.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
