Pětašedesát let sboru Česká píseň

Amatérští profesionálové

V přísném konkursu uspělo 18 ženských hlasů, 2 tenoři a 4 basy. První zkouška se konala 1. listopadu 1954 v bývalém rozhlasovém studiu na „Tivolli“. Přes počáteční snahy o profesionalizaci zůstal sbor Česká píseň amatérský, ovšem pouze organizačně, nikoliv kvalitou, kterou garantoval zakladatel a první sbormistr, hudební skladatel a rozhlasový režisér Zdeněk Lukáš. Nahrávky na sebe nenechaly dlouho čekat. Do konce roku 1954 to byly písně Bure muzika a Horo, horo, vysoká jsi.

Doslova dření kůže

Sbor se pod Lukášovým vedením zdárně rozvíjel. Vedle úprav lidových písní prováděl i původní skladby, nejčastěji z dílny svého sbormistra. Po pěti letech své existence měl na kontě 175 snímků pro Československý rozhlas a také vítězství v ústředním kole soutěže tvořivosti mládeže v Brně či účast na festivalu Pražské jaro. Rozhodně to však nebylo zadarmo, jak dokládá zápis ve sborové kronice: „Při nácviku z nás Lukáš doslova dře kůži. Zkouší party po jednotlivcích a odhalí i sebemenší chybičky. Zkouší důsledně podle určeného plánu. Kdo vynechá zkoušku, musí to dohonit a znát všechno perfektně.“

Kočárem do Vídně

V roce 1960 se již renomovaný plzeňský sbor spolu s Konrádyho dudáckou muzikou a tanečními páry ze Souboru písní a tanců Závodů V. I. Lenina – tedy Škodovky, dnešní Mladiny – vydal na svůj první zahraniční zájezd, do Vídně. Tři koncerty uspořádané českými krajany měly velký úspěch. A jak opět uvádí sborová kronika, 120 šilinků kapesného padlo na doma tehdy nedostatkové pomeranče, jablka, kokosy a banány, šátky, omyvatelné kravaty, punčochy beze švů, zapalovače a drobnosti z umělé hmoty. Taková byla realita v Evropě předělené železnou oponou, jejíž výjimečné překročení mohl zprostředkovat i sborový zpěv.

Světoběžníci

Listování v kronice dokládá výjimečný umělecký záběr, desítky vynikajících výkonů sboru na koncertech a festivalech doma i v zahraničí. Česká píseň se prezentovala v Maďarsku, Německé spolkové i Německé demokratické republice Holandsku, Španělsku, Francii a Polsku, a to i přes vážné politické tlaky, které svou přímostí přitahoval zejména Zdeněk Lukáš. Už v šedesátých letech v kronice čteme povzdech, že ubývá natáčení lidových písní. Přesto je v našem rozhlasovém archivu 235 položek folkloru s Českou písní a další desítky snímků vážných skladeb. Výhodou bylo originální skladatelské zázemí, zejména dvou prvních sbormistrů Zdeňka Lukáše a Jaroslava Krčka. Významnou stopu ve směřování sboru zanechali také Zdeněk Vimr, Lubomír Henrich, Adam Viktora, Jiří Štrunc či současný Vojtěch Jouza.

Rozdělení sboru

V listopadu 1989 se Česká píseň postavila na stranu stávkujících studentů a 21. 11. svůj koncert v plzeňském Domě kultury ROH omezila na zpěv hymny. V nových poměrech došlo v roce 1990 k rozdělení sboru, ovšem i to znamenalo nakonec obohacení kulturního života západočeské metropole, neboť Česká píseň i Nová Česká píseň vedle sebe dodnes velmi úspěšně pracují a koncertují.

Skončilo bohužel těsné propojení sboru s plzeňským rozhlasem, a tak poslední snímek s PLSem má vročení 12. října 1990 a jeho název zní mimořádně příhodně i vzhledem k letošnímu půlkulatému výročí České písně: Dej nám Pámbů zdraví v tom Plzeňským kraji / Aby nás Pámbů miloval. Přejeme vše dobré všem výjimečným zpěvákům k pětašedesátinám České písně!