Petr Novák: Náhrobní kámen

8. září 2021

Moc nejedl, ale o to více kouřil, šedesát cigaret denně, a pil alkohol, mnohokrát musel být hospitalizován. Jeho organismus to vydržel do jeho jedenapadesáti let.

Stát se přes noc slavným je snem každého zpěváka. Občas se to stane, tak jako v roce 1965 u nás. A jak to bylo? Ve sklepě jednoho pražského domu bylo poloamatérsky natočeno několik písní s technikem Československého rozhlasu Petrem Slámou. Ten je odnesl hudebnímu publicistovi Jiřímu Černému, který tehdy moderoval rozhlasovou hitparádu, populární pořad Houpačka, a do něj zařadil dvě z těchto písní – Já budu chodit po špičkách a Povídej. Jejich texty napsal Ivo Plicka, zhudebnil je zpěvák Petr Novák. Já budu chodit po špičkách se v Houpačce držela na prvním místě přes rok, až kvůli ní bylo nutno změnit pravidla. Už zmíněná autorská dvojice si sedla autorsky, texty Ivo Plicky Petr Novák zhudebňoval, jako by byly jeho, automaticky s melodickou logikou, dobovou harmonií a citem pro češtinu, hlavní přízvuk byl vždy na první slabice. Svým ohebným klouzavým tenorem, často rozechvělým až k lehkým intonačním odchylkám, je nazpíval nenapodobitelným způsobem, se skromností a pokorou.

Petr Novák je jeden nejvýraznějších zpěváků a autorů české rockové historie, s Ivem Plickou vytvořili během několika let písně, které zlidověly a přiměly spoustu mladých lidí si koupit kytaru, naučit se pár akordů a zpívat si. Petr Novák zemřel v roce 1997 ve svých jedenapadesáti letech. Ve stejném roce byl posmrtně uveden do síně slávy naší populární hudby.

V začátcích ankety Zlatý slavík byla jedna kategorie vyhrazena i pro píseň. V roce 1967 v ní zvítězil Petr Novák s písní Náhrobní kámen. Hraje se dodnes, vlastně už zlidověla.

autor: Jaroslav Kopejtko | zdroj: Český rozhlas Plzeň
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.