Plzeňské ticho

Stará Plzeň, jak ji roku 1937 znázornil Karel Votlučka|foto:Národopisné muzeum Plzeňska / Západočeské muzeum v Plzni

Pokud se necháme strhnout představivostí, možná nám bujná fantazie při představě empírové západočeské metropole naservíruje klapání kopyt o dlažbu proloženou družným sousedským klábosením. Tak tomu ale v Plzni podle svědectví nebylo mimo velkých událostí a trhů. Město a jeho obyvatelé si v 1. polovině 19. století zakládali na svém uličním tichu. Každé sebemenší přerušení klidu vyvolalo nápor zvědavců, kteří se sbíhali před domy a „špehýrky“ vlnily závěsy v oknech. Senzací pak byla jízda naloženého povozu, který rázoval po nepravidelném dláždění nebo výmolech.

Zvuky plzeňských zvonů

Zvuky, které pravidelně plzeňské uliční ticho rozrážely, pocházely z plzeňských zvonů. Oznamovaly časový údaj nebo různé mimořádnosti. Novináře Jaroslava Schiebla (1851 – 1933) svého času tyto zvuky inspirovaly k veršovánkám odrážejícím ladění a rytmiku zvonů, které ve své představivosti uspořádal dokonce v družný rozhovor. Umíráček od svatého Bartoloměje začal rozpravu svým tónem v duchu verše: „Už je po něm, už je po něm!“ Umíráček z dnes už zbouraného dominikánského kláštera se přidával: „Bůh dal – Bůh vzal!“ Od Františkánů zvědavý zvonek přitakával: „Kdopak to byl? Kdopak to byl?“. Odpověď přišla buď z kaple sv. Václava v městském chudobinci: „Almužníček, almužníček.“ případně při odcházení osobnosti veřejného života odpovídal svým zvukem sám největší z plzeňských zvonů Bárta: „Bum bum, měl dům!“

Ticho před dveřmi nemocných a umírajících…

V minulosti se už na první pohled také dalo poznat, co se děje za domovním portálem. V obydlí, kde byl někdo nemocný nebo umírající, se rozházela ve dvou pruzích sláma po celé šíři domu tak, aby tlumila rachot zvenčí. I pěší tak snadno poznali, kde je nutné dodržovat pokojný průchod a zdržet se rozprav, sousedé měli přesný přehled, když spěchal farář k poslední návštěvě. Vojenské pochody ctily toto pravidlo dokonce nad limit a jejich nástroje umlkly při procházení napříč celou ulicí, kde byla na zemi sláma rozházená.

Útrum tomuto pravidlu (a vlastně i celému fenoménu plzeňského ticha) učinila stavba železniční tratě směrem na Prahu. V polovině 19. století se k tomuto dílu potřebný stavební materiál dopravoval na místo určení přes městské ulice a zdejší obyvatelé si na rámus museli tímto způsobem nuceně zvyknout.