Prach z nároží

14. březen 2021

Pavel Půta, narozený 14. března 1948, je Západočech, který je známý jako člen několika plzeňských a pražských kapel, ale také jako textař. Napsal více než stovku textů pro renomované hudebníky různých žánrů.

Bylo, nebylo, existovala v Plzni konečná stanice trolejbusu, který jezdil z okrajové čtvrti Doubravka do centra města. Stanice se podle sochy svatého Jana Nepomuckého, která tam kdysi stála, nazývala U Jána a každý Plzeňák věděl, kde to je. O proslulost tohoto místa, se vedle zmíněného svatého, postarala i písnička U Jána, kterou si v sedmdesátých letech obyvatelé západočeské metropole hojně prozpěvovali. Hit byl dílem v té době velice populární folkové dvojice Půta a Staněk. A nebyl rozhodně jediný. Oblíbenosti se dostalo i dalším písničkám. Jednou z nich byla i ta, kde se zpívá: vydělávám si fotbalem, kop, kop, kop to je džob.

Dnes můžeme konstatovat, že duo ve své době značně a veskrze pozitivně oživilo stojaté vody západočeské kultury sedmdesátých let. O dobrou náladu se postarali hlavně v mládežnických klubech, jako byly v té době populární Dominik nebo Oko. Dělat satiru tehdy nebylo jednoduché, což dosvědčí každý, kdo se o něco takového snažil. Stanislava Staňka však postupem času zlákalo hlavní město a stal se členem profesionální kapely, která doprovázela Petra Nováka. Pavel Půta získal angažmá v Divadle pod lampou, odkud odešel v r. 1986 a s dalším plzeňákem Andym Seidlem založil Studio parník. Zde už se jednalo o celostátní působnost, ale na Plzeň a západní Čechy si čas vždy našel. Po roce 2000 působil ve skupinách PKS, Na vlastní uši band. Jeho snažení se čím dále tím více upínalo k psaní textů pro muzikanty všemožných žánrů, od zpěváka Mirka Hajšmana nebo skupin Odyssea, Aréna až ke Katapultu.

autor: Zdeněk Raboch | zdroj: Český rozhlas Plzeň
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.