Rolničky a zvonce – zvuky dávné dopravy v zimní krajině

Význam rolniček a zvonců nebyl tedy v minulosti ani tak estetický jako spíš praktický. Z pohledu lidových pověr měly cinkavé zvuky odpuzovat zlé síly a tím činit cestu bezpečnější. Pragmaticky vzato tento účel skutečně plnily. Zatímco dnes jsme zvyklí si za špatné viditelnosti na cestu posvítit, v době „koňské“ bychom dbali spíš na to, aby nás bylo daleko slyšet a k tomu sloužila právě tato zařízení. Slyšet a být slyšen bylo důležité hlavně při jízdě z kopce a před křížením cest.

Brzdná dráha kočárů v minulosti ani za sucha nebyla nejkratší – a co teprve v zimě! Ne nadarmo se říkalo „andělská jízda, ale čertův zvrat!“ nebo se klelo „do saní borových“. Za nejznámější zvuk krajiny můžeme zřejmě označit zvonce pro dobytek. Moment překvapení při střetnutí se tváří v tvář se stádem na cestě byl noční můrou šoférů povozů. V Národopisném muzeum Plzeňska se dochovala celá řada zvonců, ale i pestrá škála rolniček nebo zvonkoher, které jsou hotovými uměleckými díly. Tvarově zajímavé zvukomalebné soustavy se nevěšely na saně, ale umisťovaly se přímo za koňský chomout.

Brzdové kameny a kočárové „šupky“

Pro vozku, který neznal přesně terén, byla v minulosti jízda zimní krajinou docela náročná. Podél cest se proto nacházely tzv. brzdové kameny, které upozorňovaly vodiče saní nebo povozů na prudké klesání. Tento druh dopravního značení, který se řadí k vůbec nejstarším, na sobě nesl reliéf pákové kočárové brzdy, tzv. šupky. Z tohoto spojení pochází označení hovorové češtiny „vzít šupem“. Do současné doby se zachovaly hlavně lokální názvy pro místa, kde bylo brždění nezbytně nutné, jako „babka“, což bylo další hovorové označení brzdy, nebo „Šlajfa“ nebo „Na Šlajfě“. Etymologicky vzato tyto názvy pocházejí z německého „schleifen“, což znamená nejen brzda, ale také klouzačka.