Sladké řemeslo perníkářské

Perníkářům se u nás dařilo zvlášť ve 14. a 15. století. Na rozdíl od pekařů a dalších potravinářských řemesel měli velkou výhodu: jakmile nasytili domácí trh, mohli díky dlouhé trvanlivosti svých výrobků rozvážet zboží i do vzdálenějších míst. Nemalý příjem plynul z prodeje perníkářkých výrobků na výroč­ních trzích, a poutích. Perníkáři však zažili i krušné chvíle. Zejména v časech válečných neměli zchudlí měšťané dost prostředků na chléb, natož na perník.

Tajné recepty na peprné zboží

Perníkáři přidávali do těsta kromě pšeničné a žitné mouky, mléka a vajec hlavně sladký med a všelijaká koření: anýz, badyán, fenykl a hřebíček, koriandr, muškátový oříšek, skořici, zázvor a především vzácný pepř. Od pepře či adjektiva peprný byl patrně odvozený český výraz pro perník.

Každý perníkář si míchal vlastní směs, která jeho zboží dodávala osobi­tou chuť. Výroba těsta byla rodinným tajemstvím. Na roz­díl od dnešních perníků se surovina nechávala důkladně odležet. Výjimečné nebyly případy, kdy dcera perníkáře do­stala věnem těsto, připravené v prvních dnech po jejím narození.

Perníková vzducholoď

Perník měl lahodit nejen jazyku, ale i oku. Byl proto tvarovaný do rozličných forem, nejprve hliněných či kamenných a od 16. století dřevěných. Těsto se vtlačilo do kadlubů a po vyjmutí na něm zůstal vytlačený reliéf. Motivy měly nejprve náboženský charakter, od 17. století přibyly obrazy heraldické a obecně světské. Pro velké i malé měšťany byly určené motivy dětí v povijanu, husarů na koni nebo sv. Mikuláše.

V 19. století pronikly i do perníkových tvarů technické novin­ky: lokomotivy, jízdní kola a vzducholodě. Tedy však už perníkáři nezvládali konkuro­vat rychle se rozvíjejícímu cukrářství. Cukráři převzali perníkářskou výrobu, své místo si však dodnes uchovala alespoň v domácí kuchyni, zvlášť o slavnostních příležitostech.

Doudlevecký učitel František Kraus dokládá, že ještě na přelomu 19. a 20. století „ve vsi v pondělí dopoledne chodili hoši s košem v ženských šatech – podobně jako o masopustě – od stavení ke stavení, sbírajíce koláče a pečené husy. Tak obešli celou ves, načež s kořistí usadili se v hospodě a tam jedl pán nepán.“ Při západu slunce se o posvícení v německých vsích na Plzeňsku občas provozovalo také obřadní stínání kohouta.