Sladké řemeslo perníkářské
Perníčky, caletky, jazejčky a piprle, marcipán nebo cukrové květy, tím vším dovedli potěšit mlsné jazýčky našich předků příslušníci toho nejsladšího řemesla - řemesla perníkářského. Už v raném středověku je doložené v Norimberku, odkud prý pozval perníkáře do Prahy císař Karel IV.
Perníkářům se u nás dařilo zvlášť ve 14. a 15. století. Na rozdíl od pekařů a dalších potravinářských řemesel měli velkou výhodu: jakmile nasytili domácí trh, mohli díky dlouhé trvanlivosti svých výrobků rozvážet zboží i do vzdálenějších míst. Nemalý příjem plynul z prodeje perníkářkých výrobků na výročních trzích, a poutích. Perníkáři však zažili i krušné chvíle. Zejména v časech válečných neměli zchudlí měšťané dost prostředků na chléb, natož na perník.
Tajné recepty na peprné zboží
Perníkáři přidávali do těsta kromě pšeničné a žitné mouky, mléka a vajec hlavně sladký med a všelijaká koření: anýz, badyán, fenykl a hřebíček, koriandr, muškátový oříšek, skořici, zázvor a především vzácný pepř. Od pepře či adjektiva peprný byl patrně odvozený český výraz pro perník.
Každý perníkář si míchal vlastní směs, která jeho zboží dodávala osobitou chuť. Výroba těsta byla rodinným tajemstvím. Na rozdíl od dnešních perníků se surovina nechávala důkladně odležet. Výjimečné nebyly případy, kdy dcera perníkáře dostala věnem těsto, připravené v prvních dnech po jejím narození.
Perníková vzducholoď
Perník měl lahodit nejen jazyku, ale i oku. Byl proto tvarovaný do rozličných forem, nejprve hliněných či kamenných a od 16. století dřevěných. Těsto se vtlačilo do kadlubů a po vyjmutí na něm zůstal vytlačený reliéf. Motivy měly nejprve náboženský charakter, od 17. století přibyly obrazy heraldické a obecně světské. Pro velké i malé měšťany byly určené motivy dětí v povijanu, husarů na koni nebo sv. Mikuláše.
V 19. století pronikly i do perníkových tvarů technické novinky: lokomotivy, jízdní kola a vzducholodě. Tedy však už perníkáři nezvládali konkurovat rychle se rozvíjejícímu cukrářství. Cukráři převzali perníkářskou výrobu, své místo si však dodnes uchovala alespoň v domácí kuchyni, zvlášť o slavnostních příležitostech.
Doudlevecký učitel František Kraus dokládá, že ještě na přelomu 19. a 20. století „ve vsi v pondělí dopoledne chodili hoši s košem v ženských šatech – podobně jako o masopustě – od stavení ke stavení, sbírajíce koláče a pečené husy. Tak obešli celou ves, načež s kořistí usadili se v hospodě a tam jedl pán nepán.“ Při západu slunce se o posvícení v německých vsích na Plzeňsku občas provozovalo také obřadní stínání kohouta.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
Zprávy z iROZHLAS.cz
-
Predátorské časopisy jsou továrna na články a peníze. Tulejova publikace je nedbalost, hodnotí akademik
-
Radši bych zchudl, než abych tady měl africké a islámské migranty a bál se vyjít ven, říká Okamura
-
Nevhodné, nefér a nebezpečné, Petr Pavel odsoudil kampaň ANO i Spolu do Evropského parlamentu
-
Požár, který u Berouna hořel 50 hodin a způsobil škody za 1,8 miliardy, založil člověk, zjistili hasiči