Šněrovačky, korzety a krinolíny – co vše se dříve skrývalo pod šaty?

Šněrovačky neboli korzety, které dokázaly vytvarovat jisté nedokonalosti postavy, vytvářely přesnou siluetu - typickou pro jednotlivá historická období a nezbytnou pro dobře padnoucí oděv. Formující spodní prádlo je doloženo ve všech vrstvách společnosti a je součástí ženského (po určité období i mužského) šatníku. Šněrovačky se oblékaly na spodní košilku. Míry na ušití oděvů brali krejčí ženám oblečeným do šněrovačky. Pokud měly být ženy brány jako počestné a chtěly zastávat určitý sociální status, nesměly vyjít do společnosti bez této součástky oděvu. Pohyby díky šněrovačkám byly zredukovány a usměrněny. Ženy šněrovačky nosily od dětství. Šlechtičny a měšťanky je nosily pod živůtky, venkovanky jako svrchní oděv.

15 fotografií

Šněrovačky a korzety

Šněrovačky v rodinách často dědily. Vyráběly se na míru, později také průmyslově. Nejčastějším typem výztuh do šněrovaček byly velrybí kostice a rákos. Nošení formujícího spodního prádla vyvolalo v průběhu let ale i negativní názory. Mnohdy totiž pevně utažené šněrovačky ženám způsobovalo zažívací a dýchací potíže, nehledě k tomu, že je ženy nosily i v období těhotenství... Uvolnění v oblasti spodního prádla bylo patrné v době empirové, kdy byla preferována naturálnost a oděv byl v této době jednodušší a praktičtější. Po roce 1810 se korzety začínají znovu běžně nosit a následně po celé 19. století je tvarující spodní prádlo opět nezbytnou součástí šatníku. Změna v oblasti formujícího spodního prádla přichází až ve 20. století s nástupem emancipace žen ve společnosti a se změnou životního stylu, kdy je potřeba účelné oblečení, které nebrání v pohybu.

Krinolína a honzík

Krinolína z ocelových per (50. - 60. léta 19. století)|foto:Západočeské muzeum v Plzni - Národopisné muzeum Plzeňska

Módní siluetu dané doby udávala také krinolína, což byla spodní obručová sukně. Základním cílem krinolíny bylo podpořit objem vrchní sukně, která se nejdříve tvarovala pomocí spodních sukní ušitých ze škrobené bavlněné a lněné tkaniny. Tyto speciální spodničky se nosily již od 15. století a později se do nich kvůli požadovanému košovitému tvaru všívaly dřevěné nebo železné obruče, které byly velmi těžké a nepoddajné. Tyto krinolíny se nepřizpůsobovaly chůzi a často vydávaly vrzavé zvuky. Teprve až výroba spodniček s vetkávanými koňský žíněmi (a později vyztužována také velrybími kosticemi) přinesla nositelkám lepší a pohodlnější formu podpory šatů.

Krinolíny, stejně jako všechny módní součástky, procházely vývojem Nejdříve měly pravidelný kruhový tvar a prošly také fází, kdy dosahovaly značně rozsáhlých objemů. Od 60. let 19. století se jejich rozměry díky změně módy zmenšily a jejich tvar se v přední části zploštil a v zadní části prodloužil kvůli vlečce. Později se celková silueta zúžila, a proto se zmenšily sukně a tím i krinolíny a móda přešla do turnýry, kdy byla typická silueta ve tvaru písmene S. Zadní část vrchní sukně v této době podpíral tzv. honzík. Na výplně honzíků se používalo seno, koňské žíně, peří nebo ovčí rouno. Honzík pomáhal dosahovat a požadovaného vyboulení - vycpávky se také všívaly přímo do sukní nebo spodniček. Honzíky se přestaly nosit se změnou siluety a příchodem secese. Doložené jsou také u lidového oděvu, kde byly honzíky důležitou součástí ženského plzeňského kroje.

Textil a oděvy městské v etnografické podsbírce Západočeského muzea v Plzni

Formující oděvní součástky byly i na Plzeňsku nezbytnou součástí dámského odívání a napomáhaly k úpravě ženské siluety podle odpovídající módy. Ve fondu Textil a oděvy městské v etnografické podsbírce Západočeského muzea v Plzni se takových součástek dochovala celá řada – nejstarší jsou datované koncem 18. století, většina jich pak pochází ze století devatenáctého.