Stanislav Beran: Straky. Letní maloměstská rapsodie o starém uměnímilovném misantropovi a legračních zlodějíčcích

Jihočech Stanislav Beran (1977) vydal v roce 2007 soubor povídek ze současnosti s dlouhým názvem Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa. O pár let později přidal další knížku povídek s o něco kratším názvem Žena lamželezo a polykač ohně (2013). I knížku Kocovina (2019) tvoří vlastně jednotlivé příběhy pospojované prostředím, v němž se odehrávají, a lidmi, kteří v něm žijí.

Jak se Stanislav Beran nechal slyšet v jednom z dřívějších rozhovorů, povídku jako žánr má rád z několika důvodů: „Povídka je momentkou s jasným, nekomplikovaným sdělením. Je srozumitelná pro každého, kdo je ochoten číst a vybírá si pak už jen podle nálady, kterou taková povídka nese.“ Povídky píše rád i z jednoho velmi praktického důvodu. „Jsou pro mě snadnější, protože jsou kratší. Asi je to dáno tím, že jsem netrpělivý člověk, takže rozsah povídky je pro mě nejvhodnější. Ve chvíli, kdy ji začínám psát, už vidím na konec.“

Řada Beranových povídek má i rozhlasovou podobu. Další povídkový soubor Schrödingerův hotel vyšel v brněnském nakladatelství Host v loňském roce. Loni autorovi vyšla i první knížka pro děti Ztracený v povětří. Stanislav Beran je také autorem románů Hliněné dny (2010) a Vyšehradští jezdci (2017). Podle prvně jmenovaného titulu vznikla i stejnojmenná rozhlasová četba na pokračování.