Šumavské lesy byly vždy smrkové. Nebo je to jinak?

Informace o složení šumavských lesů sahají, díky sedimentům z ledovcových jezer, až ke konci doby ledové. Rozbory pylových záznamů z těchto sedimentů říkají, že po odtátí ledovců se na Šumavě vyskytovala step až lesostep s křovisky vrb či borovic. Následně se sem doslala líska, jako hlavní dřevina, kterou zhruba před 8000 lety prakticky plně nahradil smrk. Asi před 5000 lety smrkovou jednolitost narušil buk a jedle. Nejvýraznější namíchání těchto tří dřevin nastalo na samém začátku prvního tisíciletí, kdy smrku bylo jen asi 55 procent, ale stále převažoval. Tehdy bylo v Evropě klimatické optimum s vysokými teplotami. Následně se jeho početnost v šumavských lesích opět zvyšovala a během několika století jeho podíl na Šumavě dosáhl 70 procent. Což potvrzuje ve svých záznamech i lesník Josef John ve druhé polovině 19. století.

„Z popisů konce 18. a začátku 19. století vyplývá, že na celé Šumavě v pralesích převažoval smrk. John to popsal krásně v roce 1870. Rozdělil původní pralesy na tři skupiny. Horské smrčiny - nad 1150 metrů nad mořem, kde nerostlo nic jiného než smrk, většinou řídce. Všechna mokrá, vodou ovlivněná stanoviště, kde rostl také jenom smrk a potom sušší, živnější stanoviště středních svahů, kde byly pralesy smíšené pod 1150 metrů nad mořem, ale i tam převažoval smrk. Jemu vycházelo, že smrk tam má padesát procent, jedle třicet a buk dvacet – průměrně. A i podle těch ploch, které byly změřené, to vychází, že byla místa, kde buku bylo 66 procent. Ale kousek vedle, stejné stanoviště a smrku bylo 66 procent. Takže v těchto smíšených porostech se to točilo nějakou vlastní dynamikou, ale vždy smrk převažoval," popisuje ředitel Správy Národního parku Šumava Pavel Hubený.

Pokud propočteme, že v nejvyšších oblastech Šumavy, v podmáčených lokalitách bylo 100 procent smrku a v těch ostatních pouze 50 procent, je jasné, že zastoupení smrku v šumavských lesích bylo okolo 70 procent. V současnosti je poměr smrku v šumavských lesích prakticky stejný – 75 procent. Ale aby to nebylo tak jednoduché, i v některých částech Šumavy se původně smrkové porosty v určitou chvíli mění na pestřejší les, kde převládají třeba jedle nebo buky.

„Smrk vždy podléhal disturbancím – vichřici, kůrovci. A vždy docházelo k nějakým oscilacím, výkyvům. V okamžiku, kdy kůrovec pozabíjí většinu smrku v tom území, tak dočasně v tom území začne dominovat to, co to přežilo – buky a jedle. Ale smrk to během let dožene a převáží. Tohle popsal pan Antonín Klečka ve studii někdy z roku 1934, kdy vyloženě vyzkoumal v oblasti Kamenné Lhoty, že buk má stále tendenci dělat podrost a připravovat se na situaci až smrk umře a chopit se vlády. Ale smrk natolik stačí osít a zapracovat své semeno pod ten buk, že během padesáti nebo sto let buk přeroste a zase vytvoří čistě smrkovou korunovou úroveň," dodává Pavel Hubený.

Tedy staré záznamy lesníků, ale také pylové záznamy v tisíce let starých sedimentech ledovcových jezer, nám ukazují, že na šumavské lesy nelze pohlížet pouze jako buď na smrkovou monokulturu vytvořenou člověkem, nebo čistě smrkové, byť původní lesy. Šumavské lesy jsou totiž v každém okamžiku dynamické a člověk v nich mnoho nezmění. Naopak je ale můžeme pozorovat a učit se.