Svatomartinská husa? Nejlíp zpívá na pekáči!

10 fotografií

Ve Zvykosloví Plzeňska a přilehlých oblastí z roku 1930 Ladislav Lábek uvádí, že, „ sv. Martin (11. listopadu) přináší počátek zimy, neboť přijíždí na bílém koni.“ A přiznejme, že do dneška všichni v tento den první sněhové vločky vyhlížíme. Ke svátku sv. Martina se ale v minulosti vázal i důležitý termín právní a na venkově znamenal výměnu čeládky.

Čeleď za svoji práci dostávala mzdu a uzavírala se smlouva na nové období. Kde nebyla spokojenost, odcházela čeleď jinam a loučila se (hlavně mládenci) velmi bujaře. Těm, kteří v tento den neznali míru pití, se trochu hanlivě říkalo „martínci“. A kdo často měnil službu, o tom se říkalo, že „martinoval.“ Na sv. Martina se také končil služební rok obecních zaměstnanců – pastýřů, ponocných a kovářů.

Do Martina dere, po Martinu přede

Svatomartinské období bývalo v minulosti dobou hodovní neboli posvícenskou. Pro tuto příležitost se krmívaly tzv. „martinské husy“ a na tento zvyk na řadě míst dodnes narazíte. Podle legendy zvyk vznikl tak, že sv. Martina údajně při kázání rušily husy - a za to teď pykají na svatomartinském pekáči. Na svátek sv. Martina se připravovalo i speciální „martinské pečivo“. Z kynutého buchtového nebo rohlíkového těsta se pekly rohlíky, rohy, martiny, martinské podkovy – na každém místě se jim říkalo trochu jinak. Martinské pečivo dostávala jako dárek odcházející čeleď, často je také dávala děvčata svým chlapcům.

Pohřební štít srdcovitého tvaru ze železného plechu, mosazným páskem lemovaný, nahoře trojlistovité zakončení. Olejová malba sv. (Martin, Josef, Jan Nepomucký, Lukáš, Notburga, Roch) nad ním korunka s křížem. Lidová práce|foto: Západočeské muzeum v Plzni - Národopisné muzeum Plzeňska

Martinskými hody se také společnou večeří končila honitba a přijímali se noví členové do honebních spolků. A blížící se svátek sv. Martina sledovaly i hospodyně - do sv. Martina totiž muselo být ukončeno draní peří, protože po sv. Martinu už pro změnu nastávalo období přástek, ve kterém se zpracovával len.

Můj ty svatý Ondřeji, modlím já se potají…

Mezi zajímavé listopadové zvyky a pověry patří i ty, které se pojí se svátkem sv. Ondřeje (30. listopadu). Svátek sv. Ondřeje se v lidové víře (vedle Štědrého dne) považoval za nejdůležitější pro věštění budoucnosti. Budoucnost se věštila třeba pomocí čtyř hrnečků. Těmi se přiklopila trocha hlíny, kus chleba, hřeben a prsten. Při věštění se vždy jeden hrneček odklopil a bylo to jasné: hlína znamenala, že dotyčný do roka zemře, hřeben značil nemoc, chléb majetek a prsten předpovídal brzkou svatbu.

Sv. Ondřej býval považovaný za ochránce a patrona zamilovaných. Snad právě proto děvčata o jeho svátku praktikovala různé věštby, aby zjistila, zda a za koho se vdají. Ze Šťáhlav pochází například následující veršování: Můj ty svatý Ondřeji modlím já se potají, aby se mi v noci zjevil ten, kdo je mi souzený. Na Stříbrsku přiváděla děvčata do světnice housera se zavázanýma očima a stály kolem něj v kruhu. Ke které dívce se houser rozběhl, ta se měla do roka vdát.

Poslechněte si Špalíček lidových písní z Národopisného muzea Plzeňska věnovaný listopadovým zvykům a pranostikám spojeným se svátkem sv. Martina a sv. Ondřeje!

Literatura:

Ladislav Lábek: Zvykosloví Plzeňska a přilehlých oblastí 1930, s. 26 - 27.
Dagmar Šottnerová: Lidové tradice. Olomouc 2011, s. 101 – 109.
Zvyky na svatého Ondřeje. Zapsal Jaroslav Korda, 1937.
Čeněk Zíbrt: Martínkové, chasa nezbedná. Český lid VII, Praha 1903, s. 101 – 102.