Tlející dřevo má v lese obrovský význam

V běžném hospodářském lese se v rámci jeho využití hledí doslova na každou větev. A tak, když dojde na kácení stromů, využije se všechno, včetně i těch větví, které se seštěpkují a odvezou. V lesním porostu tak, kromě pařezů, nezbyde nic, co by mohlo sloužit, zjednodušeně řečeno, jako hnojivo. Ponechání nějaké dřevní hmoty je totiž, hlavně z hlediska, koloběhu živin v půdě, velmi důležité.

Tlející dřevo na Šumavě|foto:Tomáš Čamra

Lesní půda se pěstováním vyčerpává a navíc, jak zmiňuje náměstek ředitele Správy Národního parku Šumava Jan Kozel, imisní zátěž, která byla intenzivní hlavně ve druhé polovině 20. století, zásadně okyselila i lesní půdy v celé republice. „Tím, že ponecháváme dřevo k zetlení, zmírňujeme dopady okyselení půd v minulosti. Živiny, které jsou v tlejícím dřevě obsažené, pomáhají vyrovnávat negativní důsledky právě té síry, která se poměrně hodně dostávala do půdy.“

Jenže tlející dřevo v lese má další nezastupitelné vlastnosti, které ničím nejdou nahradit. Rozkládající se kmeny, nebo větve jsou domovem mnohých brouků a hlavně hub, které pomáhají to dřevo rozložit a tím uvolňovat tolik potřebné živiny do půdy. A je tu ještě neméně důležita vlastnost – zadržování vody v krajině.

„To dřevo, pokud tam zůstane, zpočátku mechanicky vytváří bariéru, malinkou přehrážku, za kterou se může vytvořit malá tůňka nebo louže – stačí prostě malý prostor, který zachytí určité množství vody a pokud těch kmenů je hodně, tak se to nasbírá a tento moment dokáže zlepšit vodní zádržnou kapacitu půdy. A po té, když se dřevo rozkládá, stává se více porézní, dokáže nasávat půdní vlhkost, tak že i v tom samotném rozkládajícím se dřevě se váže poměrně hodně vody," dodává Jan Kozel.

Na tlejících kmenech rostou nové dřeviny

Malé smrčky vyrůstající na tlejícím kmeni|foto:Tomáš Čamra

Ve výčtu výhod tlejícího dřeva můžeme pokračovat dál. Pomáhá s přirozenou obnovou lesa, protože rozpadající se kmeny obsazují semena hlavně smrku, ale i jiných dřevin, na kterých pak rostou. Správa Národního parku Šumava proto ponechává dřevo k zetlení hlavně v bezzásahových oblastech, ale i v těch, kde probíhají lesnické činnosti. Každoročně se v lesích nechají desítky tisíc metrů krychlových dřeva – výsledkem je, že i v zásahových částech NPŠ je třikrát až čtyřikrát více tlejícího dřeva než je celostátní průměr.

Dříví k zetlení, to aktivně vyrobené, to se začalo vyrábět v druhé polovině 90. let. Dnes se s těmi kusy můžeme setkat, vidíme, že jsou poměrně hodně rozložené, takže můžeme posuzovat proces rozkladu toho dřeva, můžeme vidět, jak je kolonizují houby, jak je kolonizuje ta přirozená obnova a to jsou asi ty nejmarkantnější projevy, které může vidět každý návštěvník.“

V současnosti Správa Národního parku Šumava ponechává v lesích k zetlení ty kusy stromů, které se nejhůře prodávají, tedy špičky nebo naopak tlusté oddenky stromů, či poškozené části kmenů. Nevýhodou je ekonomická náročnost, ale v lesích obecně jde přeci i o trvalé udržení nebo zlepšení půdních vlastností a odolné lesy. Šumava v tom jde příkladem.