Tomáš Holub – biskup, který „spadl“ z nebe

Jako vojenský kaplan absolvoval i seskok padákem. „Byl to jeden z úžasných zážitků mého života.“ vzpomíná Tomáš Holub a lituje, že dodnes zůstalo jen u jediného seskoku. Především kvůli špatnému počasí se dočkal až na pátý pokus, přičemž pokaždé si před letem bral kontaktní čočky, se kterými do té doby neměl zkušenosti. Pořizoval si je čistě a jen pro tuto příležitost. K vrtulníku tak pětkrát po sobě přistupoval s rudýma očima a absolutně zničený poté, co čočky nervózně nasadil do očí.

Více než polovinu svého kněžského života strávil v armádě. Stal se prvním vojenským kaplanem, následně i hlavním kaplanem Armády České republiky. K nejsilnějším momentům z doby svého působení ve válečných oblastech řadí situaci, kdy za ním v Bosně přišel voják s tím, že chce spáchat sebevraždu a prosí o předání vzkazu manželce. „Byla to taková dramatická situace, on se v rámci své jednotky strašně ztrapnil a nebyl schopný to unést. Za mnou přišel s tímto problémem a rozhovor skončil tak, že nakonec sebevražda nebyla. Tak to je silné,“ vybavuje si jeden ze zážitků, při kterých si uvědomil smysluplnost své práce.

Vtip věnovaný Mons. Tomáši Holubovi při příležitosti prvního parašutistického seskoku|foto: osobní archiv Mons. Tomáše Holuba

Jako kaplan se vždy obešel bez zbraně. Připomíná však, že i v rámci NATO existují armády, kde má vojenský duchovní osobní zbraň. V souvislosti s českými zvyklostmi upozorňuje na jednu výjimku: „Naši kaplani byli se zbraní v Afghanistánu – a to z jednoho prostého absurdního důvodu. Všichni, včetně velitelů, tam nosili dlouhé zbraně, nikoliv krátké, protože odstřelovači si vybírali cíle podle toho, kdo nosil krátkou zbraň. Tito lidé totiž patřili k těm důležitým. Přišlo tedy nařízení, aby všichni nosili zbraň, včetně kaplana.“

Uzavřená kapitola. Stačilo

„Je to něco, co mě obrovsky zasáhlo. Ale když jsem odešel z armády, uvědomil jsem si, že je tam velké nebezpečí, že se člověk uzavře do světa, který je sám o sobě strašně silný a zajímavý, ale je to jen jedna výseč,“ hodnotí Tomáš Holub svoji éru v armádě a přiznává, že dnes by se k této práci už nechtěl vrátit. Naopak je vděčný za následné zkušenosti a výzvy, které mu nabídly další rozměry života, a to mnohem pestřejší.

Lepší vrabec v hrsti? Kdepak, Holub se držel svého jména

Jako generální sekretář České biskupské konference řešil mimo jiné církevní restituce. „Zažil jsem situace, ve kterých konání dobra bylo významně ovlivňováno politikou. To, jestli nějaký biskup dostal o něco víc nebo míň, záleželo na tom, jak kamarádil s někým z politiky. Vneslo to napětí mezi biskupy, protože to nebylo o tom, jak se rozhodli, ale jak kdo měl hranice určitých kompromisů s politikou. To bylo značně nepříjemné,“ říká Holub o situaci před restitucemi. Jejich efekt vidí právě v tom, že církvi přinesly nezávislost na politické moci a možnost volit vlastní priority bez zásahu státu. Připouští však, že v krátkodobém měřítku vracení majetku od státu církev spíš poškodilo. „Musíme ustát krátkodobou naštvanost ve prospěch dlouhodobé pomoci lidem. Je odvaha církve nést tuto tíži s tím, že věříme, že je to pro dobro budoucnosti,“ dodává.

Monsignore Tomáš Holub v době duchovní služby pro armádu|foto: osobní archiv Mons. Tomáše Holuba

Čtěte také

Pánbůh byl vždycky o hodně vynalézavější a připravil pro mě mnohem zajímavější cesty, než jsem si sám dokázal na začátku představit.

Na otázku, zda někdy při jednáních o církevních restitucích přistoupil k řešení ve stylu „lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše“, reaguje takto: „Myslím si, že jsem pořád chtěl být svému jménu věrný a že jsem chtěl vidět věci v mnohem širším kontextu, takže jsem se s vrabcem v hrsti nespokojoval. Já jsem pořád říkal, že ten holub je docela dobrý pták.“

„Prosím, posílejte e-maily.“ I biskup je jen člověk

V době, kdy byl vojenským kaplanem, dával vojákům číslo svého telefonu na potkání. Jak s úsměvem přiznává, u věřících v plzeňské diecézi takový přístup nezvolí. „Když rozdám číslo svého mobilu, tak pak, když někdo zavolá a já zrovna řeším něco důležitého, jsem na ty lidi strašně nepříjemný. Prosím je tedy, aby raději poslali e-mail, abych měl čas se jim věnovat. Vím, že situace nepříjemného kněze, natož pak biskupa, který je nervózní, protože zrovna v dané chvíli něco řeší, je proti evangelizaci. To je proti tomu, co by člověk chtěl dělat,“ uznává své lidské limity a čistě z důvodu vlastní sebezáchovy tak zmíněný kontakt nabídne pouze kněžím a dalším nejbližším spolupracovníkům.

Jen půl roku z celé své dosavadní kariéry byl Tomáš Holub farářem. Na začátku studia se přitom domníval, že skončí právě jako farář kdesi na vesnici, což bude jeho hlavní poslání. „Teď to vypadá, že už asi v životě farářem nebudu,“ konstatuje v souvislosti se svou budoucí biskupskou rolí v plzeňské diecézi. Minula ho i pedagogická dráha, o které snil po revoluci.

Dnes papež František běžně natáčí videoposelství, ke komunikaci s věřícími využívají církve aplikace v mobilních přístrojích a obsah koluje na sociálních sítích. Ani Tomáš Holub se novým médiím nebrání. „Ještě jako generální sekretář jsem si založil účet na Twitteru, bylo to týden před mým jmenováním biskupem. Hned se tam pak objevila glosa, že založit si twitterový účet je evidentně dost dobré, protože člověk díky tomu hned za týden může být biskupem,“ líčí pobaveně a dodává, že v budoucnu hodlá kombinovat komunikaci přes e-mail a Twitter, zatímco Facebook mu k srdci příliš nepřirostl. Co se týče moderních technologií, s dobou šel také Holubův předchůdce František Radkovský (76 let). „Máme ale jeden zásadní rozpor,“ směje se Holub, „František je fanda do iPhonů, a já do Blackberry.“

Co dala Tomáši Holubovi éra v armádě? Jak se člověk vyrovná se situací, kdy je dnes a denně konfrontován se smrtí? Kdy mu šlo o život? Co radil ministrům obrany? A víte, že už otec nového plzeňského biskupa chtěl být knězem? Proč z toho sešlo? Poslechněte si celý rozhovor, který natočil Vladimír Šťovíček.