Vážný úraz upoutal Václava Rosu na invalidní vozík. Přesto je plný optimismu a chuti do života

„Když se to stalo, byl jsem ve druháku na vejšce. Potom přišla tříletá anabáze po nemocnicích a rehabilitačních ústavech, kdy se člověk s celou situací srovnává psychicky i fyzicky, protože je to opravdu velký zásah. Jedna z věcí, která mě přinutila nebrat to tolik fatálně, bylo to, že jsem zjistil, že jsou na tom lidi ještě daleko hůř než já,“ zavzpomínal Václav Rosa.

A zároveň přiznal, že jeho stav ho samozřejmě omezuje v řadě věcí. Přesto to podle něj není nic osudového. „Když potřebuji někam dojet, musí mi někdo pomoci z auta. Kolem nás je ale spoustu hodných lidí, takže když tam zavolám a řeknu, že jsem na vozíku a potřebuji pomoc, tak se tam vždycky někdo najde, kdo mi pomůže,“ dodal.

Nové věci ho baví

Pár let po úrazu si založil Václav Rosa svou IT firmu, které věnuje hodně času. Má prý štěstí, že jeho práce je mu i koníčkem. Rád také čte a přemýšlí, celkově ho baví učit se novým věcem. Co ho ale v současné době naplňuje nejvíc, je rekonstrukce jeho domu v Horažďovicích, který je památkově chráněný, a ve kterém plánuje nejpozději na jaře začít bydlet.

Příběh Václav Rosy zaujal redaktorku Karolínu Stiborovou|foto: Karolína Stiborová,Český rozhlas Plzeň

„Před válkou tu bydlela židovská rodina Porgesů, která byla nuceně odsunutá. Dům má dlouhou historii. Byl tu lihovar nebo třeba octárna. Při posledním sčítání jsme tu napočítali 25 místností. Já samozřejmě nebudu bydlet ve všech, něco je jako čajovna, nájemní byty a tak,“ vysvětlil Václav Rosa.

Kromě myšlenek a srdce dal stavbě i dvě šikovné ruce

Osobně se podílí i na samotných úpravách domu. „Nelezu nikde po komínek a tak, dělám to, co zvládnu, třeba když je potřeba očistit cihly atd. Pracuju na ideji: říkám, jak má dům vypadat, komunikuji s úřady, protože budova je kulturní památka, takže komunikuji i s památkáři, plus koordinuji jednotlivá řemesla. Všechny hrubé práce už jsou hotové, teď zbývají jen omítky a další dodělávky,“ uvedl Václav Rosa.

Ačkoliv je hodně zaměstnaný, kromě podnikání a rekonstrukce stíhá i mnoho dalších aktivit, život jinak moc neplánuje. „Snažím se to žít tak, jak to přijde. Přemýšlel jsem nad tím, že bych šel v 50 letech do důchodu. To by bylo moc hezké. Pak mi ale bylo padesát v srpnu a já byl lehce zklamaný, že se to nepovedlo. Potom jsem ale zjistil, že je mi vlastně padesát až do dalšího srpna, takže se to třeba ještě povede,“ uzavřel s úsměvem Václav Rosa.