Vězeňský kaplan: Musím si držet odstup a být ve střehu
Blažej Pelán tráví veškerý svůj pracovní čas s lidmi, kteří spáchali trestný čin a žijí proto za zdmi věznice. Do Plzně přišel z Vysočiny a začínal zde jako terénní pracovník, pomáhající drogově závislým. Poté dostal nabídku na místo vychovatele ve věznici na Borech. Přesně po pěti letech se zde stal kaplanem.
Bohoslužba je ve věznici na Borech každou druhou neděli a vždy dvakrát za sebou, kvůli kapacitě kaple. Hlavním úkolem kaplana je rozmlouvat s odsouzenými a provázet je na jejich nelehké cestě, při odpykávání trestu. „Nevím, za co jsou moji klienti ve vězení a nechodím se dívat do jejich spisů,“ říká Blažej Pelán. Někdo si přijde popovídat o muzice, někdo o kraji, odkud pocházím, a někdo si vzpomene, že jeho babička chodila do kostela a začne svou víru také hledat. Kaplan často slýchává od vězňů i to, že jsou za mřížemi omylem, že svůj čin nespáchali nebo že to pokazil jejich obhájce.
„Kamarády mezi vězni nemám. Nemyslím si, že by se člověk nemohl polepšit, ale abych si s někým padl kolem krku hned poté, co opustí vězení, to nepřipadá v úvahu,“ svěřuje se kaplan. „Ti lidé napřed musí prokázat nějaké kvality na svobodě. K nám do církve chodí dva bývalí vězni. Jeden je venku dvacet a druhý deset let. S těmi mám hluboký vztah, znají se i naše manželky. V církvi už mají funkce, dokonce vedoucí a mnozí ani neví, že byli ve vězení.“
Po jakém rozhovoru Blažej Pelán opravu špatně spal? Jak dlouho tuhle psychicky vyčerpávající práci člověk může dělat? A nestýská se mu po Vysočině? I na to se zeptala Iva Kokešová.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.