Vskutku podivný kapitalismus, nebo socialismus?

Na stavbě mostu přes plzeňské hlavní nádraží rozhlas neuslyšíš, do rachotu strojů zní příkazy polírů a mistrů. Dělníci svlečení do půli těla, stružky potu, pravé poledne. Dlaždiči dláždí chodníky z žulových kostiček, kamenící sesazují hladce řezané obrubníky a pilíře mostu obezdívají hrubě špicovanými kopáky. Zámečníci montují složité zábradlí jako nápodobu původního secesního oplocení nádraží.

Když bych měl srovnat s dobou před dvaceti lety, na dnešní dopravní stavby se vrátila ruční práce. Tehdy dlaždiči nebyli, chodníky se halabala vylily asfaltem, nebylo kameníků, železobetonové pilíře jak se odšalovaly, tak zůstaly - tak zvaný pohledový beton. Zábradlí se posvařovalo z rezavých trubek, natřelo základovkou a pryč od toho. Na práci nebyli lidi. A v takovém poledním žáru bys na stavbě nepotkal ani nohu, všichni jsme tenkrát v montérkách seděli v hospodě. Nulová nezaměstnanost, téměř stoprocentní volební účast.

Tak kde se teď tady na stavbě nového plzeňského mostu ti lidé vlastně vzali, když nezaměstnanost v našem kraji dokonce vzrůstá? A jak nás sem od chladivého moku dostali? Odpověď je snadná: to totiž z valné části nejsme my. Tady nevidíš basy s pivem a neslyšíš halekání Venco, Franto a Karle. Tihle lidé se domlouvají různými vesměs slovanskými jazyky, a taky romsky. Neplouhají se a nevyvalují pupky.

S otevřením hranic i k nám přišlo mnoho kvalitních lidí. Jejich heslem je: To nechce klid. Za dobrou práci je sice platíme vydřidušsky a vodu jim v poledním žáru nikdo nepřiveze, ale to proto, aby bylo na podpory v nezaměstnanosti pro nás, které stejně jako před dvaceti lety na stavbu nikdo nedostane. A to nejen v poledním žáru, ale dnes už ani v ranním chladu. Jak otevřou, už sedíme v hospodě pod Švejkem (To chce klid), nadáváme na Havla, Klause i Zemana, volíme komunisty, a zejména koho teda nesnášíme, jsou cikáni a ta verbež, co k nám přišla odkudsi z východu.