Vzpomínky na tátu – „lovce ponorek“

„Dovolte mi pronést tuto zdravici, jako dceři jednoho z těch, jimž plný význam slov jako vlast, čest, smysl pro povinnost i spravedlnost nebyly cizí, a s mnoha dalšími se po okupaci našich zemí německými vojsky v roce 1939 s tímto přesvědčením vydávali na nejistou, mnohdy velmi dramatickou cestu s ještě nejistější vyhlídkou na návrat,“ započala své vzpomínání Iveta Irvingová.

Jan Roman Irving|foto:archiv Ivety Irvingové

Jan Roman Irving se ještě jako dítě přestěhoval i s rodiči do obce Úherce v okrese Plzeň-sever. Po skončení povinné školní docházky se vyučil strojním zámečníkem v plzeňských Škodových závodech a následně vystudoval strojní průmyslovou školu. Postupem času našel zalíbení v létání, a to, když docházel do aeroklubu v Plzni na Borech.

Jeden z nejvýkonnějších

„Svým výsledkem s celkovým počtem vykonaných operačních letů a hodin nad územím nepřítele, v nejhlubším srdci Třetí říše i nad vodami Atlantiku a posléze Karibiku při stíhání ponorek v Mexickém zálivu, v celosvětové statistice všech těchto hochů v modrém se zařadil mezi ty nejvýkonnější,“ uvádí po právu hrdě jeho dcera.

Iveta Irvingová ale nevzpomíná pouze na svého otce. Vzpomněla i na všechny ostatní, kteří během 2. světové války nasazovali a mnohdy i položili své životy. A ani těm, kdo přežili, nebyl osud v rámci tehdejšího režimu po roce 1948 nijak nakloněn.

Koronavirová pandemie sice znemožnila uctít památku všech těchto hrdinů 2. světové války ve smyslu veřejné sféry a patřičných oslav, které by si všichni bezesporu zasloužili, nicméně paní Iveta Irvingová doufá, že na tyto letce, vojáky i civilní oběti války si lidé v uplynulých týdnech vzpomněli i ve sféře soukromé. A možná, že i o to upřímněji a srdečněji.