Z dějin sladkosti aneb Cukr v našich dějinách

Z hlediska historie se cukr, zejména ten řepný, stal běžnou součástí každodenního života vlastně nedávno. Ještě na začátku 19. století nebyl v českých zemích hlavním zdro­jem sladké chuti. Naši předko­vé se bez něho obešli. Sladkou chuť pokrmům dodalo čerstvé či sušené ovoce, třeba rozinky a křížaly, dále sirupy z jablek a hrušek, ale i zelenina, zejména mrkev, a především včelí med.

Cukr byl do Evropy – ovšem jako luxusní zboží – dovážen řadu staletí. Nepocházel však z cukrové řepy, ale z teplomilné cukrové třti­ny, obří trá­vy s měkkou dření, plnou sladké šťávy. Jejímu pěstování se jako první věnovali Indové. Už kolem 4. století před naším letopočtem uměli rafinovat třtinový cukr. Jejich znalosti později přejali Arabové a díky nim se cukr dostal do Evropy. Ze dvora Karla IV. z roku 1344 pochází první historická zmínka o cukru v českých zemích.                                                                      

Cukr a bič Napoleona Bonaparte

Ve středověku byl cukr pro většinu obyvatel Evropy nedostup­ným luxusem. Pěstování a zpracování třtiny bylo náročné na lidskou práci. Plodina se pěstovala ve Španělsku, na Kapverdách, Kanárských ostrovech a na Madeiře. Po obje­vu Nového světa byla v této souvislosti zneužita levná pracovní síla otroků z Afriky. Vznikaly plantáže na jihu Severní Ameriky, na Kubě i v Brazílii. Velká část Karibiku se proměnila ve zdroj sladkého bohatství, proměněného v laskominy v podobě džemů, bonbonů, ale i oslazené kávy a čaje. Během let 1710 až 1770 jen v Británii vzrostla spotřeba cukru pětinásobně.

Do vzkvétajícího cukrového byznysu zasáhla politika. Francouzský vojevůdce Napo­leon Bonaparte ovládl evropské pobře­ží. Jeho cílem bylo Británii ekonomicky zadusit, zabránit odbytu jejich koloniální produkce, především třtinového cukru, na němž Britové tak značně bohatli.

Pohádka o řepě

V době Napoleonovy obchodní blokády bylo třeba na kontinentu najít další zdroj výroby cukru. Pěstování cukrodárného javoru se ukázalo jako nepříliš ekonomicky výhodné. Smysluplnější alternativou se tehdy stala řepa, která se dosud pěstovala jen jako krmivo pro zvířata, zvlášť jedna její odrůda vykazují­cí větší cukernatost. První cukr z řepy vyrobil pruský chemik Andreas Marggraf v roce 1747. V roce 1802 Franz Karl Achard založil řepný cukrovar v Konarech nedaleko Vratislavi ve Slez­sku. První cukrovar na našem území vyrostl v roce 1829 v Kostelním Vydří u Dačic. Brzy poté čes­ké země zažily sladký rozkvět. Během 19. stole­tí byly založeny stovky cukrovarů.

Se zlepšováním technologie rostla produkce řepného cukru a začala měnit domácí stravo­vací zvyky. Sladké přestávalo být luxusem, trvanlivost a skladovatelnost rafinované­ho cukru se podílely na celoroční dostup­nosti sladkostí a sladkých jídel. Cukr přinesl ústup některých tradičních pokrmů a zároveň rozšíření palety sladkostí.

I další historické okolnosti vývoji cukrovarnictví přály. V roce 1841 vymyslel rakouský ředitel dačického cukrovaru Jakub Kryštof Rad kostkový cukr. Tento revoluční vynález změnil doposud obvyklou produkci cukrových homo­lí. Ještě zásadnější byl objev krystalo­vého cukru. Oproti tomu mouč­ka se vyráběla mletím odpadů při sekání homolí a kostek, takže je vedlejším produktem prakticky od počát­ku výroby cukru.

Znovu sladká politika

České země a později Československo byly ve své době jed­ním z největších producentů cukru na světě. Od 20. let se Evropa snažila být v pro­dukci cukru soběstačná, a když začal trh znovu zaplavovat levný třtinový cukr z amerických plantá­ží, cukrovary si prosadily státní podporu. Stejně jako za Napoleonových dob se řepa stala politicky citlivou plodinou. Dnes ve srovnání s Německem či Polskem patří ČR k malým pro­ducentům. Cukrová řepa se pěstuje na 63 tisících hektarech s roční sklizní 3,5 milionu tun.