Za zápisníku chrásteckého kronikáře: obecní pastýři

Obecní pastýři bývali kdysi téměř v každé obci. Měli řadu povinností, ale také svá práva. Většinou bydleli v obecním domku, tak zvané pastušce. Zpravidla přízemní rou­bená nebo zděná stavba stávala na návsi nebo na konci vesnice, vnější úpravou i inte­riérem byla podobná příbytkům domkářů. Nechyběl zde ani chlév pro obecního býka, kozla nebo kance.

Na pastvu, pak košťata a zajíci

Brzy ráno prošel pastýř obcí a přitom troubil na pastýřskou troubu nebo práskal bičem. Od vrat statků se k němu sbíhaly skupinky zvířat, většinou ovcí. V letním obdo­bí, kvůli polednímu horku, zavedl dobytek do stínu stromů. Krávy se pásly dvakrát denně, okolo poledne je bylo nutné zahnat domů na dojení. Navečer už lidé na zvířata čekali a jejich návrat do daleka prozradilo cinkání zvon­ků.

Pastýřské trouby|foto: Zdeněk Vejvoda

Pastva probíhala od časného jara do zimy a ve větší míře se udržovala až do první světové vál­ky. Určitou dobu pokračovala dokonce i po založení zemědělských družstev. Povinnosti obec­ního pastýře bývaly různé. Kromě běžných činností každý rok odváděl určitý počet košťat, která pletl v zimě. Měl nadhánět za­jíce při honu, či držet noční hlídky.

Sejpka

Ku pomoci měl pastýř ovčáckého psa a většinou pásly i jeho děti. Dobytek vyháněli na obecní i selské pastviny, lada a úhory, po žních na strniska a po otavách i na louky. Dbali, aby dobytek nezaběhl do škody a nepřišel k úrazu. K večeru přiháněli stádo zpět na náves a dobytek se většinou sám odděloval a směřoval do vrat svého hospodáře. Za své služby dostával pastýř nevelký plat na penězích a pro obživu od jednot­livých hospodářů tak zvanou „sejpku", od kusu dobytka smluvené množství obilí, ponejvíce žita, někde při pečení bochník chleba a nějaké při­lepšení na svátky.

Zdroj:
Zbyněk Blaheta: Chrást. Ze zápisníku kronikáře. Obec Chrást 2014.