Zimní starosti a radosti našich předků

Svážení dřeva na rohačkách|foto:E. Strouhal, Západočeské muzeum v Plzni - Národopisné muzeum Plzeňska

Atmosféru zimních večerů na selských statcích zachytil na přelomu 20. a 30. let 20. století řídící učitel Blažej Bušek z Bílova u Kralovic, jeho zápisky jsou dochované ve sbírkách Národopisného muzea Plzeňska: „Jakmile skončily těžší práce hospodářské a nastaly delší večery, začal hospodář ihned pracovati ve světnici. Byly to radostné večery, chvíle zapomnění na denní trampoty, na tíhu roboty a na různé starosti rodinné. Proto všichni konali práce tyto rádi, ať již staří či mladí, sedláci i podruzi, synkové selští i pacholci. Pracovalo se nejpozději do 9 hodin v noci, načež šli všichni spát.“

Dětské radosti a hry

Kromě nejrůznějšího hospodářského nářadí (dřevěných a kožených součástek zemědělských strojů a drobných užitkových předmětů) se po večerech zhotovovaly také dětské sáňky, houpací koně, kolébky, dětské vozíky, panenky, postýlky pro panenky a další hračky. Proto se děti na tohle období těšily nejvíce. Po zemi se navíc válela spousta špalíků, třísek, kůra a hoblinky, které se také dobře hodily dětem na hraní a stavění, než maminka stačila vše uklidit.

V zimě i děti přesouvaly své hry do tepla stodol a světnic. Jednu z takových her nazvanou „Nač se sláma potřebuje“ zaznamenal v roce 1925 František Kraus z Doudlevec. „Vůdce hry ptá se jednoho účastníka po druhém: "Nač se sláma potřebuje?" Tázaný odpoví třeba: "na víchy". Řekl-li něco, co již bylo před ním vysloveno, musil dáti "fant". Když už nikdo nic nového nevěděl a hra počala váznout, vyplácely se fanty. Jeden k tomu zvolený ustanovoval výplaty. Bylo to např.: křičet pod komínem. Ten musel jít do kuchyně a volat pod komínem: "Já jsem pod komínem". To třikrát. Nebo kokrhat pod stolem. Vlezl pod stůl a zakokrhal třikrát kokyryhýč, já jsem chytrej pod stolem". Na to mu bylo odpovězeno: "Kdybys byl chytrej, tak bys tam nelez"!

Pořádná zásoba březových košťat

Mezi nejběžnější a také nejpotřebnější předměty denní potřeby, které si zpravidla hospodáři zhotovovali v zimních měsících sami, patřila březová košťata. V domácnosti se jich spotřebovalo mnoho. Proto jich také musel hospodář nadělat v zimě dostatečnou zásobu. Hospodyně uchovávaly košťata na půdě nebo na sýpce v suchu, aby nepuchřela. Koště se opotřebovalo asi za 14 dní nebo za měsíc. Opotřebovaným se pak zametalo ještě ve chlévě. Říkalo se mu "škrabavé" koště. Když i "škrabavé" koště vysloužilo, posloužilo ještě v ohništi. Ze starých košťat také přadleny vybíraly "háčky" k vřetenům na kolovratech. Zkrátka vše našlo upotřebení… Doklady o způsobu života našich předků jsou dodnes nejen v zápisech uložené ve sbírkách Národopisného muzea Plzeňska.