Životní hymna Nadi Urbánkové
Jiří Grossmann byl muzikant a textař, kterému život nadělil pouze 30 let života. Mnohým z nás se díky televizním záznamům, fotografiím a gramodeskám vybavuje jako sympatický, plaše vyhlížející mladík. A i po více než padesáti letech zůstávají jeho krásné písničky v srdcích posluchačů.
Jiří Grossmann k divadlu a hudbě inklinoval už od mládí. Před maturitou hrál v několika dixielandových kapelách na trombón nebo na kontrabas. Na přání rodičů začal v Praze studovat stavební fakultu ČVUT v Praze. Na přednášky moc nechodil, raději hrál s kapelou Dixie Party, která doprovázela představení studentského divadelního souboru Mlok, ze kterého pak postupně vznikal legendární Divadelní klub Olympic. A právě zde se poprvé potkal s Miloslavem Šimkem, se kterým spojil svůj další umělecký osud.
Šťastně absolvoval tři roky na stavební fakultě, po sedmém semestru ho ale definitivně zlákalo divadlo a v plzeňské Alfě získal v roce 1962 své první profesionální angažmá. Jiří Grossmann se stal populárním komikem a zpěvákem, ale taky uznávaným a zkušeným textařem, básníkem písniček populární hudby.
Texty Jiřího Grossmanna ani po letech neztrácejí nic ze svého vtipu a jemného půvabu poetických snů a tiché nostalgie a romantiky. Tu nejslavnější píseň přivezl František Ringo Čech ze Spojených států amerických. Původní nahrávka pochází z roku 1969 a Naďa Urbánková ji natočila se skupinou Shut Up Františka Ringo Čecha. Sama ji považuje za svoji životní hymnu. Jiří Grossmann ji otextoval s vědomím, že jeho dny se krátí. A vznikla jeho osudová píseň. Závidím.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
