Věznění na Borech v 19. století: Meditace, literatura, ale i šílenství a smrt

„Tenkrát vznikla jako jedna z nejmodernějších staveb v Evropě, která splňovala všechny tehdejší požadavky na trestnice pro muže. Plzeňané ji budou znát, jedná se o typickou a nezaměnitelnou stavbu – pentagon. Říká se jí také Hotel Hvězda,“ řekl na úvod ředitel Státního oblastního archivu v Plzni Karel Řeháček.

Stanislav Kostka Neumann|foto:Kateřina Dobrovolná, Kriminální případy a aféry z Plzně a okolí. Od roku 1377, vyd. Starý Most 2020

21. února 1894 probíhal v Praze velice ostře sledovaný proces s takzvanou Omladinou a právě v tento den byl vyhlášen rozsudek. „Před soudem tehdy stálo 76 mladých lidí obviněných na základě lživých svědectví a výpovědí policejních konfidentů z velezrady, tajného spolčování, urážky císaře a tak dále. To vše bylo pomstou za aktivity mladých pokrokových politických aktivistů, proto tedy Omladina, kteří se snažili o zavedení všeobecného hlasovacího práva a například také většího národnostního práva pro Čechy v rámci zkostnatělé Habsburské monarchie,“ sdělil ředitel archivu.

Speciální šestičlenný soudní senát nakonec obžalované odsoudil k úhrnnému trestu 96 let odnětí svobody. Nejmladšímu z odsouzených bylo pouze 16 let a průměrný věk všech odsouzených se pohyboval kolem 20 let. Část z nich si měla odpykat trest právě v tehdy ještě novotou vonící borské trestnici. Našly se mezi nimi i známé osobnosti, jako třeba budoucí ministr financí  Alois Rašín, politik František Modráček, nebo například novinář a básník Stanislav Kostka Neumann.

Model borské věznice|foto:Kateřina Dobrovolná, Kriminální případy a aféry z Plzně a okolí. Od roku 1377, vyd. Starý Most 2020

„Podmínky věznění na Borech byly poměrně slušné. Mnozí vězeňský režim snášeli celkem příjemně, například Alois Rašín, který se učil německy, francouzsky, překládal z angličtiny a od své rodiny dokonce mohl dostával balíky s jídlem. Také Stanislav Kostka Neumann si celkem pochvaloval pobyt v trestnici, kdy se dle svých slov zařídil co nejpohodlněji pro bezstarostný rok života věnovaný literatuře, meditaci a poezii. Ne všichni se ale s vězeňským režimem dokázali vypořádat, jelikož vězni v samovazbě spolu nesměli hovořit dokonce ani na vycházkách, takže se nacházeli ve špatném duševním rozpoložení. Někteří zešíleli, někteří po propuštění spáchali sebevraždu, jiní zase v době věznění onemocněli nějakou závažnou chorobou, například tuberkulózou, a umírali po propuštění na svobodu,“ popsal Řeháček.

Část vězňů byla na svobodu propuštěna po odpykání trestu, zbývající na základě amnestie v listopadu roku 1895. Ne všichni však měli z udělení amnestie radost: „Například Alois Rašín se toho bál a prosil své rodiče, aby nežádali proti jeho vůli o milost. Měl strach z toho, že by přijetím amnestie přiznal vinu, což on samozřejmě odmítal,“ řekl ředitel SOA v Plzni.

Upomínku na Aloise Rašína najdeme v plzeňské věznici dodnes, a to v jeho někdejší cele č. 248.