Anežka - staletími prověřená inspirace

01035909.jpeg

Při současném výročním vzpomínání na přelomové události roku 1989 zaujímá zvláštní místo 12. listopad. Den svatořečení Anežky České, královské dcery, která vyměnila přepych za službu těm nejpotřebnějším. Ohlédnutí za touto osobností připravil Lubomír Stejskal.Čte Petra Hynčíková.

Byla to zvláštní neděle - ta s datem 12. 11. 1989. Sotva si veřejnost stačila zvyknout na politický zázrak v podobě pádu berlínské zdi, už obracela pozornost do Říma. Přesněji do vatikánského sídla papežů, kde byl toho dne postaven další milník ve více než tisíciletých dějinách české církevní historie. Vlivem tání totalitních ledů v Maďarsku, Polsku a východním Německu začala korodovat také československá část železné opony. Viditelným symbolem uvolňujících se poměrů byly desítky autobusů s našimi poutníky, kteří v samotném srdci katolické církve přihlíželi jedinečné události. Byli svědky něčeho, o co bezúspěšně usilovaly takové historické osobnosti, jako Eliška Přemyslovna nebo císař Karel IV. - tedy o svatořečení Anežky z královské dynastie Přemyslovců.

Ojedinělost chvíle umocnila skutečnost, že se tak stalo z úst slovanského papeže Jana Pavla II. S ohledem na tehdejší poměry bylo výjimečné rovněž to, že závěrečný akt procesu kanonizace přenášel živě druhý program tehdejší Československé - stále ještě komunistické - televize. Snad si tehdy mnozí poutníci i diváci u obrazovek uvědomovali, že jsou účastníky unikátního podání ruky: doteku historie a přítomnosti, středověku s moderní érou končícího milénia. Dnes navíc víme i to, co tehdy mnozí chovali ve svém nitru jako velký sen. Že udělení nejvyšší církevní pocty dceři krále Přemysla Otakara I. není pouhým dějinným vybočením, ale důležitým kamínkem při vytváření konečné podoby mozaiky svobody.

Modlitba

Možná ale v té euforii, a ještě více později, kdy prvotní nadšení opadlo a pěšáci sametové revoluce se vrátili k povinnostem všedního dne, poněkud zaniklo, za co vlastně byla Anežka Česká povýšena mezi církevní světce. Řečeno soudobým jazykem: nejenže dokázala citlivě vnímat sociální otázky své doby, ale osobní angažovaností přispěla k jejich řešení. Od té doby, co v Praze založila špitál svatého Františka se samozřejmě v organizaci fungování společnosti mnohé změnilo. Jedno ale platí stále: chceme-li být užiteční druhým, musíme se vzdát části sebe samých. Anežka Česká tak učinila mírou vrchovatou - už s ohledem na její postavení princezny. A právě tím, vlastně především tím, může být, jako jedna z mála svatých katolické církve, opravdovou inspirací i pro naši současnost.