Braň pravdu
Socha Mistra Jana Husa stojí pomalu v každém městečku, někdy je i na vsi. Posmutnělého sošného mistra míjíme většinou bez povšimnutí, pokládáme ho za nezbytný inventář našich dějin, datum jeho upálení zná skoro každý. Ostatně co by si naše školství bez Husa počalo? Pokračuje Ondřej Vaculík.
Jan Hus nám v dějepise sehrál postavu - a možná podnes ji hraje -, která jednou provždy usvědčuje církev jako vražedného padoucha. Naše dějeprava se zmocnila Mistra Husa a postavila ho nejen proti církvi, ale vůbec proti víře a náboženství. Často citovaná jsou Husova slova o pravdě, "hledej pravdu, slyš pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti" , před nimiž se ale necituje oslovení: "protož, věrný křesťane, slyš pravdu atd. ..." a jejichž závěr se rovněž necituje: "neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, jenž jest (ten hřích) věčné odloučení od milosti boží..." Vytržením slov z kontextu stala se Husova velká, tedy boží pravda jen jakousi pravdou pozemskou, snadno zneužitou politiky a ideology: Nejprve jako jakási naše národní pravda proti Němcům, nebo proti Rakousko-Uhersku, později ideologové zcenzurovanou Husovou pravdou podpírali své komunistické lži. V nich Hus vystupoval málem jako nějaký osvícený ateista.
Pro mnohé lidi Hus podnes zůstal jakýmsi protináboženským činitelem. Oficiálně už víme, že takový on nebyl, ale vrátit ho do lůna církve se nám už nechce. A přitom asi nebylo nábožnější osobnosti než byl Jan Hus! Svou církev on kritizoval nikoli jako tmářsky pomýlenou, ale jako málo a špatně věřící, málo opravdově nábožnou. Její mnohdy formalistní, zlajdačené nebo zpanštělé chování konfrontoval s vyšší, boží pravdou. Byl ryzí i v tom, že se nenechal zmanipulovat ani v rámci národní emancipace. Napsal: "Kristus ví, že mám pobožného Němce radši než bezbožného Čecha, i kdyby to byl můj vlastní bratr." Hus je v pravdě veliký křesťan, stejně jako Jan Ámos Komenský, mluví-li o svobodě, nemá na mysli to naše praktické pojetí svobody vymezené ústavou, ale říká: "Kde jest duch Páně, tu i svoboda." Husova svoboda má podmínku, má mravní základ, a pro tuto vyšší svobodu cítil mravní nutnost se nechat případně i upálit. A to ve jménu Krista, našeho Pána. Husův spor s poměry v tehdejší církvi nebyl pouze teologický, ale také etický. Byl to mravní spor se společností, kterou tehdy představovala církev.
Z tohoto úhlu pohledu by dnes Jan Hus k zadušení možná ani nepotřeboval plameny.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
