Brýle
O jedné všední příhodě s nevšedním obsazením protagonistů vypráví dnešní fejeton Jiřího Tomáše Blažka. Vzpomínáte si, když jste si šli k optikovi pro své první brýle? Tak poslouchejte.
Šroubek z brýlí. Vypadl a ztratil se. Jel jsem kolem optika a zastavil, abych nechal ten titěrný šroubek zašroubovat. Šrouby doma máme, ale takhle malé opravdu ne. K optikovi jsme šli najednou tři; manželský pár a já. Dal jsem páru přednost, což je slušné, ale poctivě říkám, že si nejsem jistý tím, že bych to udělal zase. Ženská polovina páru si totiž přišla pro nové, navíc první brýle na dálku v životě. Já to chápu, že brýle musí nejenom přibližovat a zaostřovat viděné, že brýle musí být i hezké jako paní, a barvou k její pleti a tvarem k obočí musí jít, že musí sedět na nosánku a v pocitu. Dámské brýle musí nejenom lepšit zrak nositelky, ale přitahovat i zraky okolí. Ženská, kdyby nic jiného neviděla, musí vidět zájem okolí.
Paní si brýle nasadila a podívala se do prvního ze třech zrcadel v místnosti. Poté vyšla do Denisovy ulice, kde si cvičně přečetla nápisy na protějších obchodech a několik lidí. Vrátila se po pár minutách a řekla, že si myslela, že ty lidi budou vypadat jinak. Poznamenal jsem, že za toto zklamání dozajista nemohou brýle, natož optik. Paní vyzkoušela stejné brýle v druhém a vzápětí v třetím zrcadle. Žmoulal jsem ty svoje a zatím se nepokoušel prosadit žádostí o předběhnutí. Paní si uvědomovala, ale stále ještě ne zcela pochopila, že není v prodejně kostýmků nebo bot, že zde to není podle čísel a barev, a že si zřejmě vážně bude muset odnést pro ní a na její objednávku zhotovené, a tak její brýle. Že nebude moci ani doma brýle rozpárat, založit, případně na obroučkách udělat sámky, nebo je vrazit na kopyto.
Nebudu obtěžovat vyprávěním o tom, že mezi nově obrýlenou paní a paní optičkou došlo ještě k malému smlouvání o cenu, ni nevím, zda šlo o cenu obrouček, skel a nebo za obojí, vím jen, že jsem si jednu chvíli vlastní brýle bez šroubku málem přelomil. Znáte to. Přesně ve chvíli, kdy už si myslíte, že to nejhorší máte za sebou, přijde ještě něco navíc, nějaká další rána. Myslím si, že právě tyto okamžiky mají na svědomí nejvíce srdečních selhání. Napřed ztuhnou lícní svaly a pak srdeční. Paní zaplatila a vytáhla z kabelky také brýle proti slunci, také bez šroubku, ale navíc chtěla odborně změřit sílu a účinnost filtru proti ultrafialovému záření. Já sám jsem začal vidět ultrarudě a lícní i ostatní svaly dostávaly křeč, které pak říkají kriminalisté a lidé na patologii rigor mortis, ale zachránila mě paní Optiková. "Ten přístroj se musí nažhavit", řekla té paní a bez možnosti jejího dalšího zásahu do rozvrhu našeho času se zeptala, co si přeji. Šroubek. Vypadl. Jako tady té paní.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.