Čas soluňských bratří

Jakkoli se zdá být dnes povinností komentátora hovořit o pádu vlády a neradostném konstruování vlády nové, o politických a občanských peripetiích aktuálních, pokládám za nutné, a svým způsobem i podnětné, hovořit o státním svátku Cyrila a Metoděje. O svátku doslova českomoravském, i když Moravané by raději slyšeli moravskočeském, protože na Velkou Moravu tehdy přišli na pozvání knížete Rostislava Moravského, o tom, jakou úlohu pro náš svět sehráli tito dva bratři. Přišli v roce 863 na jaře. Cyril byl tehdy ještě Konstantinem, jméno Cyril přijal, jak víme, až těsně před svou smrtí. Metoděj už jako Metoděj přišel a po papežském jmenování arcibiskupem v roce 869 se na Moravu zase vrátil.

Svůj úkol, vytvořit na bavorském episkopátu nezávislou církev, splnili bratři dobře. Určitě dobře, protože způsobila jejich mise nemalé politické problémy knížeti Svatoplukovi. Dokonce tak velký středoevropský zádrhel to přineslo, že po šestém dubnu, datu Metodějovy smrti, slovanskou liturgii, hlavním to nosníku jejich učení, zakázal. A žáci jejich učení museli do emigrace. Do Chorvatska a do Bulharska většinou odešli a odtud se cyrilo-metodějské, slovanské učení, šířilo dál do Ruska. Emigrace, to bylo ve střední Evropě vždycky silné téma a odkaz na tento, velmi dávno vzniklý fenomén staví i starověkým událostem most do novověku.

Logo|foto:Český rozhlas

Další spojnicí devátého století a století jedenadvacátého jsou, a není to jediný případ, rozdílně vykládaná fakta a podle mnohých nedobře nastavená výročí. Aniž by si tohle sváteční povídání dělalo ambici odborného historického exkurzu, není těžké najít prokazatelné nesrovnalosti. Pravoslavní slaví svátek obou bratří jedenáctého května podle pravoslavného kalendáře, což je dvacátý čtvrtý květen v kalendářích, které máme na stole. Samostatně se slaví svátek svatého Cyrila, a to 14., resp. 27. února, kdy v roce 869 zemřel. Metoděje oslavuje církev také zvlášť, a sice 6., resp. 19. dubna, protože ten den v roce 885 zemřel. To je pro pravoslavnou církev pochopitelně důvod k výročním oslavám, stejně jako u jiných den jejich svatořečení, nebo den nějakého prožitého zázraku. V každém případě se na datu svátku musejí církve sjednotit, aby byl, jaksi všeobecně, slavitelný. A to tento není. Červencový svátek určila katolická církev bez souhlasu pravoslavných, takže pro tuto část věřících není co slavit a naopak je toto výročí vnímáno velmi hořce jako příkladný diktát těch, jejichž vliv měli právě Cyril a Metoděj původně umenšit. Celé je to proto, říkají pravoslavní a já osobně se k jejich odůvodnění hořkosti přikláním, že katolická církev potřebovala tímto umělým datem potlačit do pozadí výročí upálení Mistra Jana Husa hned šestého července. A to berou pravoslavní jako druhou křivdu, protože je mezi nimi mnoho, kteří Jana Husa, a spolu s ním Jeronýma Pražského, pokládají za pravoslavné světce. Proto byly vždycky církví katolickou oslavy pátého července tak velkolepé, aby se na Husa a Kostnici tak nemyslelo. Inu, svědomí. Proto se slaví pátý červenec, ale vezměme ten den, i když logické oslavy by měly připadnout zřejmě na den příchodu bratří na Moravu, jako poděkování za tehdejší jejich velmi významnou misi. Připomínka dnešku existuje i v tom, že vládnoucí to v našem prostoru neměli nikdy, ani v Byzanci jako dnes, lehké.