Dar nedar

V době, kdy je dostupné jakékoli zboží a kdy na jeho koupi nabízejí banky všemožné půjčky, přestaly být Vánoce dobrou příležitostí, jak rodinným příslušníkům pořídit, co stejně potřebují. A tak se nadělují věci nepotřebné, se kterými si obdarovaný často neví rady. Jsme zavaleni nabídkou a reklamou a v tom hluku se nám význam daru ztrácí.

Jeden můj známý razí teorii, že dárek má být bezezbytku spotřebovatelný: má se sníst, vypít, vymazat, vymydlit anebo strávit v divadle, na koncertě, na zájezdu. Tak, aby nic kromě chuti, vůně, zvuku, dojmu, vzpomínky z něj nezbylo. To zní rozumně a ekologicky a jako všeho užitečného chytly se toho velké firmy a přivedly to k naprosté absurditě. Tak se na pravidelném vyúčtování elektřiny od firmy ČEZ dočteme, že se nám doporučuje darovat příbuzným elektrickou energii. Jinak řečeno - že tu strašně drahou a již opět zdraženou energii máme prostě za své chudé příbuzné zaplatit k Vánocům.

Energie

Všimněme si rozdílu: darujeme-li někomu láhev koňaku, dárek se spotřebuje, nic po něm nezbude, nepřekáží, nevychází z módy, zmizí a zanechá příjemný pocit. Podobně je tomu se zájezdem do Řecka nebo s operní premiérou ( pokud se obojí vydaří, ale to nemůže dárce ovlivnit). Ale elektřina? Ta by přece mohla být dárkem jenom tehdy, kdy by její odběr fungoval tak, že ji člověk spotřebovat může nebo nemusí, kdy by ji bylo možno předplatit, za příslušnou sumu se třeba šest týdnů dívat na televizi, prát, topit, svítit, a pak, když předplatné doběhne a my třeba nemáme na další, vrátit se k životu bez ní. Ale to u nás přece nejde. I když - znám jednu dámu na Karlovarsku, která bydlí na venkově v sousedství romské rodiny. Rodina má permanentně odstřiženou elektřinu a ona dáma, povoláním soudkyně, jim za naštípané dříví nebo posekanou louku platí tak, že jim dovolí zapojit si elektrické spotřebiče do její zásuvky. Sousedi vyperou, kouknou se na seriál, a šňůra se zase vytáhne. To ovšem není dar, ale projev směnného obchodu.

Darovat elektřinu by prostřednictvím jedné odepsané faktury mohly samotné elektrické závody, ty to ovšem neudělají, ačkoliv právě jim by to nic neudělalo.

Ale i to je hloupost - takhle prostě dárek vypadat nemá. Dárek je něco, co má připomínat dárce, jinak to není dar ale podpora, almužna, příspěvek. Dar je přece věc symbolická, s hlubokým mytologickým významem, jeho přijetí je zavazující a proto také může sloužit i temným úmyslům. Hérakles přijme od své milenky oděv utkaný z otrávené látky a v bolestech zemře - a mýtus počítá s tím, že Hérakles si oděv jistě obleče, aby dal najevo, že si daru váží. Podobná funkce daru je v pohádce o Sněhurce - ježibaba dá Sněhurce otrávené jablko, po němž dívka upadne do mdlob. Takovéto zneužití daru je strašlivý hřích a ten, kdo se ho dopustí, má na dlouhá léta co odčiňovat. Řekové podsunuli danajský dar trojského koně zákeřně Trojanům jako mírové gesto, trojskou válku vyhráli, ale Odysseus musel bloudit deset let po mořích, než mu bohové odpustili tu lest a porušení řádu.

Ruce

Tři veteráni dostanou od kouzelných skřítků dary, které jim velmi změní život - ale když s nimi neumějí zacházet, zase o ně přijdou. Tahle pohádka vůbec vede k úvaze nad dalším smyslem daru - dar jako talent, jako schopnost daná shůry, s níž člověk - obdarovaný musí dobře hospodařit, neprošustrovat ho, pěstovat a vážit si ho. Což se ostatně týká samotného daru života, symbolizovaného narozením Jezulátka.

Když přemýšlím o tom, jakou největší potíž máme my, moderní lidé, s dárky, docházím k závěru, že nejdůležitější je rozlišovat mezi splněním potřeby - nebo i přání - a darem. Hluboký smysl daru si nenechme zploštit spotřebními výzvami a vlastními sklony ke kramářství.