Dobrá pověst

27. listopad 2008
Publicistika

V naší republice jsou z celé Evropy nejvyšší poplatky v peněžních ústavech, nejhůře zajištěné zahraniční zájezdy, nejdražší škodovky, nejméně kvalitní potraviny v supermarketech a nejvíce drahé značkové oblečení. Prý proti tomu nic nenamítáme. Je to proto, že občanské iniciativy se u nás prosazují těžce a nemají politickou podporu. V poslední době naše slaboučké sebevědomí dostává další ránu. Poslechněte si zamyšlení Evy Klausnerové.

Náš zeť se svým kolegou doma zpracovával nějaký služební úkol. Večer hostovi nabídl, že ho odveze do centra. Při té příležitosti měl koupit levnou vodku na zavařování višní. Skočil za volant, jak byl, v teplákách a ve flanelové košili, odvezl přítele a stavěl se v supermarketu. Ihned upoutal pozornost ostrahy. Od chvíle, co se zastavil u regálu s alkoholem, se už od něho dva muži nehnuli. Nedovolili, aby ještě koupil rohlíky, vyprovodili ho k pokladně a k východu. Nepomohl ani jeho vědátorský vzhled, prostě z něho udělali zloděje.

Logo

Naše rodina je posedlá poctivostí a zeť je vysokoškolský učitel, takže ta příhoda byla paradoxní a směšná. Já si pomyslela, že něco takového je možné jenom v Praze.

Potom jsem si šla do drogérie koupit parfém. Vybíraly jsme ho s prodavačkou a měla jsem z něj radost. Zabalit jsem ho nechtěla a vesele jsem zamířila do Alberta. Ve Skvrňanech jsou i jiné prodejny, ale já v této jsem už léta pravidelnou zákaznicí a jsem na ni zvyklá.

Po zaplacení u pokladny ke mně přistoupil dozorce a tónem byvšího pomocníka VB mě vyzval, abych ukázala, co mám ve druhé tašce. Jsem si jista, že na nic takového nemá právo, ale nechtěla jsem se zdržovat případnou hádkou. V tašce byl jen deštník, peněženka, klíče a parfém. Okamžitě jsem byla nařčena, že jsem voňavku ukradla. "Nedělejte mi tu scény, mladá paní, jestli nelžete, rád se vám omluvím, jdeme za vedoucí," pravila úřední osoba. Nelžu, nedělám scény, nejsem mladá paní a nekradu. Je ohromující, jak v superanonymním prostředí supermarketů je možné se do lidí naslepo strefovat.

Logo

Další jednání už bylo stručné. "Tohle nevedem," pravila paní vedoucí. Ani ji nenapadlo se omluvit. Můj muž se doma zasmál, ale já byla otřesena.

Ludvík Vaculík napsal, že se pomalu všichni stáváme rukojmím zlodějů. Řád našeho života se jim začíná ve všem přizpůsobovat. Měl pravdu. Situaci ještě zhoršují masmédia a politici vychvalováním bohatců. Nevadí ani ti nepoctiví, hlavně že mají majetek. Ve skutečnosti to ale není hmotařská základna, co určuje naši osobnost. Spolehlivost, přátelství, morální pevnost, smysl pro povinnost, ty jsou základem naší sebeúcty. Křivák může jezdit v mercedesu, ale dobrou pověst stejně nezíská. Moudrost předků praví, že chudoba cti netratí a za špatný charakter jsou peníze jen slabá náhražka. To je trvalá pravda, i když dnes není v módě.

Dosud jsem nebyla schopna do Alberta vkročit. Vím, že rychle se střídající pokladní i vedoucí mou nepřítomnost vůbec nezaznamenají, ale z jejich chování se nemohu vzpamatovat. Bude se teď každému pěšákovi šmahem upírat i dobrá pověst ?

autor: Eva Klausnerová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.