Domovník, bachař, podvodník a básník

Několikrát ve svém životě jsem bydlela v paneláku. Poprvé jsme se do něj stěhovaly s maminkou roku 1961, chodila jsem do první třídy v okresním městě Tachově. Panely pro další domy stály narovnány všude kolem domu, který byl ještě obložený lešením, z něhož zedníci nahazovali brizolitovou omítku, zatímco my jsme s matkou drátkovaly parkety. Dům byl dvoupatrový, bez výtahu. Panely byly krásné, hrubozrnné, třpytily se v nich kousky skla a barevné kamínky, zamíchané do betonu. Obyvatelé toho paneláku se v něm chovali jako - znám to z literatury - v činžáku z časů první republiky. Důležitým kritériem soužití bylo mytí schodů, dvakrát za rok byly brigády na úklid okolí, významnou roli hrála společná prádelna, dvě sušárny a mandl v suterénu. Dům měl dvě poloviny, mezi nimiž vládl poněkud konkurenční vztah ( prádelna byla společná). Domovní důvěrník bydlel v přízemí, o všem věděl a jeho funkce byla - alespoň pro mě - nepříjemná: musela jsem k němu chodit vyzvedávat klíče od prádelny. To ovšem znamená, že musel být prakticky stále doma, ačkoliv to nebyl žádný penzista, měl rodinu a jeho děti byly mými spolužáky. Jestli byl ten pán také udavač, nevím, byla šedesátá léta a my jsme stejně nic od žádného uličního výboru nepotřebovali. Ještě jedna věc byla charakteristická pro ten dům - žilo tam několik psů oblíbených veškerým osazenstvem, a to i přesto, že dva z nich, ten náš a jeden foxteriér z přízemí, byli rváči - a jeden černý psí bezdomovec byl dokonce ve společné péči nájemníků.

Domovní důvěrník byl postava spíše směšná, vzpomínám si, že moje maminka na jeho adresu jednou řekla, že někdo se rodí básníkem, někdo zase domovníkem.

Podruhé jsme bydleli v paneláku v Plzni na Lochotíně, to byla léta osmdesátá. Tam tedy, musím, říci, byl udavač každýdruhý, ostatně tohle sídliště bylo přímo postaveno pro policajty a důstojníky, což člověk poznal ráno na zastávce tramvaje. Dům byl dvanáctipatrový, měl dva vchody, a lidi se v něm kupodivu poměrně znali, navštěvovali se, jednotlivé partaje na stejné chodbě se kamarádily. Všeobecnou ctižádostí bylo svépomocně tapetovat, obkládat a jinak vylepšovat typizované byty. Jedním z hlavních motivů tehdejšího soužití už nebyla společná prádelna, ale automatická pračka, přesněji řečeno následky její činnosti. Pračky v koupelnách strašlivě lomozily a poskakovaly, takže když se pralo, třásla se umakartová jádra ve všech dvanácti patrech. Nejčastější katastrofou bylo vytopení sousedů o patro níž, to si prostě zažili všichni kromě nás ve dvanáctém patře, kteří jsme ovšem měli vlhké skvrny na stropě následkem netěsnící ploché střechy. Pračka lomcovala domem po právu, ale pokud běhaly a dupaly děti, tloukli sousedé do topení, zvonili a stěžovali si. Panelákoví sousedé byli nedůtkliví, ani psi nebyli v domě trpěni, což jsme poznali podle toho, že když jsme přes jednu zimu měli na opatrování jezevčíka, jehož pán se o něj nemohl starat, udali nás několikrát. Uliční výbor hrál jistě významnou roli, ale my jsme od něj radši nic nechtěli. Před domem bylo veliké parkoviště a v neděli na něm obyvatelé domu umývali a všelijak vylepšovali své žigulíky a wartburgy. Brigády na úklid okolí se konaly a byly nesmírně protivné, měly vojensko policejní charakter. Někdo se rodí domovníkem a jiný bachařem.

panelový dům|foto:Jan Rosenauer

Potřetí jsem se nastěhovala do paneláku, když jsem v něm zdědila garsonku po tetě. Bylo to už v 21. století, dům je devítipatrový, má jenom jeden vchod a lidé se v něm vůbec neznají. Byty se v devadesátých letech privatizovaly a jejich obyvatelé, kteří si je koupili, je většinou pronajali a bydlí jinde a lépe. Ve výtahu se zdravíme nejrůznějšími jazyky, většinou slovanskými, jména na schránkách se často mění. Nejnápadnější změna proti minulosti je úklid v domě: ten totiž obstarává placená služba, takže zmizely charakteristické tabulky, kalendáře a papírové ciferníky, tak typické pro časy socialismu. Pokud jde o psy, žije jich v domě nepočítaných, od obrovských rotvailerů až po srnčího ratlíka, a nikdo od nikoho nevymáhá souhlas ani povolení. Kolem domu jsou růžové záhony a živý plot, nevím ani, kdo se o ně stará, žádné brigády se nekonají: možná to má na starosti ta paní, co uklízí. A dokonce, ačkoliv i v tomto domě mají všichni automatické pračky, nikdy jsem neviděla mokrou skvrnu. Také neznám v domě žádné děti, které by běhaly a dupaly.

Při pohledu z okna se člověk dívá na samá parkoviště, parkoviště jsou kam oko pohlédne. Večer se zaplní, přes den jsou prázdná. O správu domu se stará Sdružení vlastníků, jeho předsedkyně má v domě kosmetický salón. Na domovních schůzích, které se konají v pronajaté restauraci jednou za rok, se tu a tam někdo chová jako domovník i jako bachař, ale patří mu jen ta chvíle na schůzi, následky to nemá žádné. Onehdy ale došlo ve výboru k vážnému rozkolu, předsedkyně s místopředsedy si vzájemně vypověděli důvěru, zrušili platební příkazy a podpisová práva a naházeli do našich schránek proti sobě pamflety. V duchu atmosféry naší současnosti se strany navzájem považují za podvodníky.

sídliště - byty

Ale musím říci, že jeden z těch zvláštních obyvatel našeho paneláku, mladý muž, který chodí v zimě v létě v teniskách a kolem beder ovázané sukni a ve výtahu mě zdraví s cizím přízvukem, se zjevně cítí navzdory vší této panelákové próze býti básníkem. V dopoledních hodinách píše na asfalt parkovišť buddhistické básně a kreslí barevnými křídami mandaly, které mu auta svými pneumantikami v podvečer mažou jako mořský příliv kresby v písku.