Dva roky prázdnin

16. červenec 2008
Publicistika
hry v přírodě

Spojené státy mají svého Roberta Fulguma, tedy literárně činného pastora. Takovým západočeským Fulgumem je farář z Města Touškova Jiří Barhoň, s jehož fejetony se občas můžete setkat na vlnách Českého rozhlasu Plzeň. Má cit pro černý humor, sebeironii a jemně vnáší do svých literárních dílek svoji profesi. Posuďte sami: jeho zatím poslední fejeton nazvaný "Dva roky prázdnin" čte Roman Stupka.

Malí kluci mívají velké životní plány. Jeden se chce stát kosmonautem, druhý lovcem mamutů, třetí touží být řidičem popelářského vozu. I já jsem měl jedno skromné přání. Být předsedou vlády. Bohužel se mi nevyplnilo - asi jsem se špatně učil. Kdyby se uskutečnilo, bylo by dnes všechno jinak. Ministrem školství bych jmenoval Julese Verneho In memoriam, jehož kniha "Dva roky prázdnin" by se stala článkem Ústavy č. 1. Její četba by byla přísně povinná, její obsah mým vládním programem a nejvyšším státním zákonem. Každý, kdo by ho porušil, by byl potrestán nepřetržitou školní docházkou. To by bylo něco. Trestná činnost v naší zemi by tím pádem poklesla na minimum a ze zahraničí by k nám jezdila jedna delegace za druhou okukovat, jak to děláme.

Obálka knihy Julese Verna "Dva roky prázdnin"

Nestal jsem se předsedou vlády, ale jen knězem. Tak už to v životě chodí. Doplatily na to jako vždy ti nejbezbrannější. Děti. Místo dvou roků prázdnin mají jen dva měsíce. Proto jsem s nimi solidární, na prázdniny se spolu s nimi těším a alespoň nějaký den z nich spolu s nimi trávím. Mohou nám je zkrátit, ale nemohou nám je zkazit. Prázdniny jsou tady a je třeba využít každou jejich minutu, zvláště když jsou tak krátké.

O minulých prázdninách jsem vzal děti do lesa, kde jsme si hráli na schovávanou. Byla to hezká a zajímavá hra, kterou jsme si vydrželi hrát až do jedenácti hodin večer. Zahrál si ji s námi i místní policejní sbor, který jsem musel přivolat, když jsem je nemohl najít. Dětem se to líbilo a chtěly, abychom hned druhý den hru na schovávanou zopakovali. Rodiče jim to ale zakázali. Proto jsme šli letos jenom na hřiště, kam povolení dostali. Zahráli jsme si fotbal, pak jsem jim koupil v kiosku za deset korun limonádu, za patnáct bublifuk, to bylo radosti a veselí! Po loňské zkušenosti jsem musel dbát na to, aby byly děti včas doma. Proto jsem k večeru navrhl závod v běhu domů, což se jim zrovna moc nelíbilo. Když jsem jim ale nenápadně přilil trochu bublifuku do limonády, utíkaly, že jsem jim nestačil.

fotbalista

Ať už je o prázdninách člověk s dětmi nebo s někým jiným, může dělat spoustu věcí. Nic se však nemá přehánět. Nemusí dělat také nic. Však on se Pán Bůh o něco postará. Hned ráno vám třeba zazvoní telefon:

"Pane faráři, jak se máte a co dneska děláte?" ptala se paní Benešová.

"Mám se dobře, nedělám nic. Jsou prázdniny."

"To byste mohl přijít na oběd nebo na večeři."

"To bych mohl."

"Tak na oběd nebo na večeři?"

"Tak na oběd i na večeři."

"Cože?! Na obojí? Nebude to pro vás příliš dlouhé?"

"Nebude. Když si mezitím dáme nějakou svačinu, ono nám to uteče."

Jelikož jsem kněz, trávím prázdniny a dovolenou každoročně velmi rád se svými spolubratry, knězi. Letos jsme se sjeli na krásné staré faře v Bavorově v jižních Čechách. Bylo nás sedm, většina z jižní Moravy. Ještě nevíme, co všechno podnikneme, kam půjdeme a co si prohlédneme. Malebná krajina jižních Čech nabízí bezpočet možností. Naše společná týdenní dovolená teprve začíná.

Hned první den se nám ale pěkně rozpršelo a museli jsme skoro celý den zůstat na faře. Což je smůla. Ovšem, jak pro koho. Jste-li o prázdninách na faře s knězi z jižní Moravy, kteří na ní přivezou pravou moravskou slivovici a dobré klobásy, tak velká smůla to zase není. Ať už bude svítit sluníčko nebo pršet, máme se na co těšit.

Byť takové prázdniny netrvají dva roky, rozhodně stojí za to!

Spustit audio
autor: Jiří Barhoň