Eva Klausnerová: Když si student po válce odskočil udělat maturitu, rodiče si toho někdy pořádně ani nevšimli

Tak máme za sebou další kolo státních maturit. Letos se už hromadně nepropadalo z češtiny, ale zato z matematiky. Čtvrtina abiturientů z ní neuspěla, což vyvolalo v odborných pedagogických kruzích zděšení.

Tohoto roku se zkoušky dospělosti týkaly i naší rodiny, skládala je vnučka Tereza. Celý týden strávila ve svém pokojíku, zavřená s učebnicemi. Poslední noc před zkoušením nespala. Nicméně maturovala s vyznamenáním, což se dalo očekávat, protože tak většinou i studovala.

Vzpomněla jsem si na maturitu své dcery, která byla také dobrá studentka. Ten týden rovněž mnoho nespala, ale navíc ještě brečela. Aby se trochu uklidnila, poslala jsem ji na návštěvu přítelkyně a spolužačky Libušky. Zazvonila u zahradní branky, Libuščina maminka se vyklonila z okna a zvolala: „Dobře, že jsi tady! Líba brečí, brečí a nedá se utišit.“

Generace otřískaná dějinami leccos brala s menší vážností

Ponořila jsem se ve vzpomínkách ještě hlouběji. O mém maturitním volnu jsme se u nás stěhovali a musela jsem samozřejmě pomáhat. V pondělí ráno po obřadném zahájení zkoušek mi třídní oznámil, že proti původnímu rozvrhu přijdu na řadu už odpoledne. Po obědě jsem se převlékla a maminka řekla: „Neber si ty nové černé šaty, utaháš je!“ Vymluvila jsem se, že je mají všichni a zmizela. Po návratu jsem hrdě oznámila, že mám odmaturováno s vyznamenáním. Maminka pravila, že je ráda, a abych si svlékla ty šaty a šla pomáhat s vybalováním.

Ani můj muž nevěnoval v roce 1947 své maturitě náležitou vážnost. Tenkrát byla velká vedra a tchán byl hostinský. Lokál měl nabitý žíznivými hosty a syn musel roznášet pivo. Když bylo volněji, běhal s vozíkem do pivovaru pro led. Kdy si odskočil udělat maturitu, to si rodiče ani pořádně nevšimli. Byli jsme zkrátka generace otřískaná dějinami a leccos jsme brali s menší vážností.

Navzdory tomu hned po válce zažilo naše rodinné společenství maturitu, která si zasloužila oslavy. Můj bratranec Mirek byl nadaný chlapec, ale jeho tatínek, hodný strýček Fredy, byl žid. Když přišel Hitler a s ním norimberské zákony, byl Mirek z normálního kluka proměněn na míšence 1. stupně. Nesměl pokračovat ve studiu. Večer, když se vrátil z práce, za ním přicházeli spolužáci, nosili mu sešity a on se do pozdních hodin učil. Vydržel to, protože ho poháněl vztek a vzdor. Těsně po válce jeho třída maturovala a on také. Profesoři se chystali přistupovat k němu shovívavě, ale nebylo to zapotřebí, maturoval nejlíp ze všech. A patřilo to k největšímu zadostiučinění a radosti těch poválečných měsíců.

Doufejme, že naše děti se budou i nadále před maturitou bezútěšně trápit a nebudou mít vážnější a hroznější starosti.