Eva Klausnerová: Kolaboranti

Za protektorátu Čechy a Morava se v českých školách 20. dubna nevyučovalo. Byl státní svátek, vůdce a říšský kancléř Adolf Hitler měl
narozeniny. Ráno jsme byli odvedeni do tělocvičny, kam školník předchozího dne nanosil židle, a kde také na čelnou zeď připevnil prapory: červenobílý protektorátní a rudý s hákovým křížem. Po uvítání ředitelem jsme společně vyslechli rozhlasový projev ministra školství a lidové osvěty Emanuela Moravce. Kultivovanými větami nás poučil, že nás masový vrah Hitler vzal pod svou ochranu pro naše štěstí a dobro, a že ho za to musíme milovat a ctít. Pak se v rozhlase hrály hymny. Nejprve říšská na velebnou Haydnovu melodii o tom, že Německo je nade všecko na světě, pak nacistická Píseň Horsta Wessela, jak SA pochoduje klidným pevným krokem a nakonec Kde domov můj. Při hymnách bylo nutno stát v pozoru a mít zdviženou pravou ruku.

Kdyby se z těchto oslav zachovala fotografie, zajisté by z ní současní neohrožení kritici minulosti odvodili jediný možný závěr: Všichni jsme byli okupačnímu režimu zaprodaní kolaboranti. Stejně jako naši otcové, shromáždění za hreydrichiády na Václavském náměstí, i my jsme byli zbabělci, zrazující svou vlast. Opravdu?

Věřím, že současní komentátoři a politici by tu ruku nezvedli. Proč by ji také v roce 2012 zvedali, když hákové kříže a koncentráky jsou už dávnou minulostí. Je ale zajímavé, že jedna věc jejich kritickému duchu uniká. Nám ji třeba vysvětlovat nebylo, ačkoliv jsme byly pouhé děti. Za každé sebemenší provinění proti Říši následovaly nelidské tresty pro celé rodiny. Kdo se rozhodl riskovat tak vysokou cenu, ten se zapojil do odboje, pomáhal rodinám vězňů, skrýval uprchlíky, ale pracoval v skrytu a neupozorňoval na sebe. Nikdo dnes neví, kolik těch lidí na Václavském náměstí tajně pomáhalo potřebným. A nikdo neví, co si děti v tělocvičně při árijském pozdravu ve skutečnosti myslely. V tehdejších novinách se o tom určitě nic nenajde.

Praha, 15. 3. 1939, Pražané "vítají" okupační německé jednotky|foto: Vojenský ústřední archiv Praha

Náš národ uměl výborně rozumět jinotajům, ale dnešní pohodlná doba nás ukolébává k povrchnosti. Už neumíme rozpoznat, co se skrývá za heslovitým povrchem. Je snazší poukazovat na zbabělost předků, než zkoumat vlastní chování. Proto i pro mnoho lidí začíná být svoboda prázdným pojmem, ačkoliv bychom si jí přes všechny problémy a zklamání současnosti, měli vážit. Je přece skvělé, že nikomu z nás za nedostatek úcty ke zločinci nehrozí smrt. A jestli si někdo myslí, že to je přece samozřejmé, pak by měl být ubezpečen, že není.