Flus, potaš nebo salajka. S tím souvisela i bývalá sklářská huť na Rožmitálsku

15. duben 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Zde stávala v 18. století sklářská huť

Jen několik málo kilometrů jihozápadně od Hutí pod Třemšínem, části města Rožmitál pod Třemšínem, se nachází menší rybníček a u něj dřevěná stavba. V minulosti bychom tady našli sklářskou huť.

„30. srpna 1645 byla skelná huť vydrancována vojáky za třicetileté války, protože sem si rožmitálští měšťané ukryli svoje majetky, takže to tu bylo pěkně vyrabováno. Bylo to pravděpodobně v místech obce Hutě pod Třemšínem ,“ uvedl pracovník Podbrdského muzea Rudolf Šimek.

Největší rozvoj sklářství v této oblasti nastal po roce 1735, kdy se novým zdejším nájemcem stal Tobiáš Adler, sklářský mistr ze slavné rodiny, která pozvedla místní sklářství na vysokou úroveň. „Když skláři vykáceli větší množství dřeva, tak hutě stěhovali. V době, kdy Tobiáš v roce 1744 umírá, se sklárna stěhuje naposledy, a to přímo na toto místo,“ řekl Rudolf Šimek. Ani tato huť však na tomto místě nevydržela dlouho, byla zrušena roku 1760.

V okolí rybníčku se kdysi nacházela sklářská huť

Podstatné je, co bylo na každém takovém sklářském místě zapotřebí: „Musíte tam mít alespoň drobné množství vody, proto tady máme ten rybníček, v okolí musí být kvalitní křemičitý písek, dostatek kvalitní hlíny, ze které se dají dělat velké sklářské pánve a především neuvěřitelné množství dřeva. Tím se nejen pálilo pod kotly v pecích, ale obrovské množství dřeva se spálilo kvůli tomu, aby se z něj získal popel a z popela takzvaná potaš,“ popsal pracovník muzea.

„Potaš, flus nebo salajka je jediná chemikálie vyráběná už od 16. století. Představte si, že z tuny dřeva jste vyrobili pouze jedno kilo flusu,“ řekl Šimek. Technologie získávání potaše je poměrně složitá. „Musíte nasbírat velké množství popela, což byla tehdy povinnost odevzdávat vrchnosti. Popel pak flusař na 24 hodin namočil, dalo se to do kádí, které měly dvojité propustné dno, a z nich pak odkapávala tekutina. Ta se odpařovala na takových velkých pánvích a vznikal flus. Potaš se ještě takzvaně kalcinovala, to znamená, že ji zahřívali přibližně na 800 stupňů v chlebových pecích,“ vysvětlil ve stručnosti proces výroby potaše Rudolf Šimek.

Využití potaše bylo různorodé: „Používala se na ledacos, na vydělávání kůží, praní prádla, byla to opravdu žíravina, používala se také právě ve sklářství,“ řekl Šimek. Dodnes v místech někdejší sklářské huti můžeme najít její pozůstatky, jako například vypálenou hlínu z rozbitých pánví, zlomky užitného skla, jako třeba sklenic, nebo kupříkladu terčíkové sklo, z něhož se vyráběla okna.

Vzdálenost od Plzně: cca 46 km

autor: Kateřina Dobrovolná | zdroj: Český rozhlas Plzeň
Spustit audio