Fotbalový rauš

1. červenec 2002

Věděli to už v Římě, věděl to Hitler, Stalin, všichni vládci světa nebo jeho podstatných částí znali a metodicky užívali poučku o chlebu a hrách. Lid potřebuje najíst a… pobavit se. Jídlo a zábavu v přesných dávkách a v pravý čas. V rozbolavělém světě je onen pravý čas prakticky stálou konstantou, takže také hrát je třeba neustále, když už stejně nepřetržitě se lidem nedostává jídla. Hrát cokoliv, ale není lepšího anestetika, než je fotbal. Jednoduchá pravidla platí po celé zeměkouli, jednoduchý efekt též. Lidé zapomínají na vše ostatní, dokonce i na ten hlad, dokonce na smrtelné choroby. Všichni vědí, že Afrika je obrovským rezervoárem fotbalových talentů, málokdo si vzpomene na to, že je zároveň časovanou pumou zvanou AIDS. I tak funguje fotbal.

Připomínat nenápadnost fotbalové či jiných hravých záplat na sociálně děravém saku zeměkoule po právě skončeném mistrovství světa v kopané, může se zdát účelovým využitím zájmu davů. Není tomu tak, protože šampionát je otupěním pouze v řídké, čtyřleté periodě. Jde o trvalý stav, trvalé nemoci a trvalé problémy. Proto se hrají i národní ligy, evropské a světové poháry, protože zapomínat je třeba, protože jak se pacient začne budit a všímat si okolí, je třeba písknout na píšťalku a upřít pozornost na míč. Všichni do jednoho bodu, všichni na jeden faul, na jednoho rozhodčího, na dvaadvacet dobře živených a pro tu chvíli za všechno v životě diváka zodpovědných lidí. A není to jenom ono otupění, uspávání lidí. Fotbal má i jiné vedlejší účinky. Lidé si odreagují zlost, dočasným hulvátstvím odplaví agresi, vykřičí na rozhodčího všechno to, co by tak rádi křičeli včera i zítra na šéfa podniku i vlády i doma.

Je tedy fotbal prospěšný? Je prospěšná ta hra pro miliony, když jiným, ale často i stejným milionům, opravdu tragicky chybí chléb? Zatím zřejmě ano. Ale už v Římě, už Hitler a Stalin, a nakonec i ten Novotný na strahovských spartakiádách, věděli, že napřed je opravdu třeba lidi nakrmit, protože jednou by hlad mohl přerůst možnosti fotbalového uspávadla, toho báječného rauše, na který spoléhají šéfové doma, ve vládách i ve světových organizacích. A nikoliv aspoň trochu nakrmit, aspoň trochu léčit AIDS a jiné lidské rakoviny. Dokonale propracovat systém pomoci nemocným a hladovým. Není třeba vyhledávat ohniska největší bídy, jsou dostatečně známa a popsána. Ovšem první dva světy úporně hledají ve světě třetím fotbalové talenty.

Netřeba odsuzovat fotbal, netřeba kazit dojem milionů lidí z té asijské fotbalové série minulých týdnů. Ale při těch oslavách, při všech těch obrovských ohňostrojích je třeba vědět, že i jedna taková světlosláva by v talentované a bolavé Africe a jinde nakrmila stovky dětí. Na rok, na dva? Kdybychom přidali i pár procent ze vstupného ve finálové Jokohamě, stačilo by to možná na celý jejich život. Na život prozatím bez velkého hraní, ale s chlebem v ruce. Zkusme se z toho fotbalového rauše podívat trochu ostřeji do světa nefotbalu. Je k tomu báječná příležitost, teď, na začátku další čtyřleté periody bohaté světové kopané uprostřed trvalého nedostatku...

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?