Havlismus

Legálně zvolená hlava našeho státu - lidově: Václav II. - nás nedávno obdařila novým pojmem. Zve se "havlismus". Nepřekvapilo to.

Vybavuji si článek Václava Klause k 10. výročí sametové revoluce kde bylo nenápadně zdůrazněno, že listopad přece nevyvolali takzvaní disidenti. Pominu-li špatně utajenou závist, že se k ním náš druhý polistopadový prezident skutečně nemůže počítat, pak mu dávám za pravdu. Pseudosocialistický lágr už skutečně nevěděl kudy kam jako kdysi rakouská říše. Mohlo to ovšem také skončit jenom jakousi výměnou stráží na nejvyšších postech, mohli jsme dopadnout třeba jako Bělorusko. Kdo zapomíná na rozhodující úlohu, kterou skutečně především disidenti hráli v organizaci masových shromáždění a v zásadních vyjednáváních, má věru krátkou paměť.

Václav Havel je člověk z masa a kostí jako kdokoli z nás. Když se řízne, teče mu krev, když se uhodí, má modřinu. Má jistě leckteré lidské chyby a nedostatky. Sám je také nejednou přiznal - kupříkladu, že až příliš věřil ekonomům, o slavném kritickém projevu ve Vladislavském sále nemluvě. Jeho kritik pokud vím, ještě nikdy veřejně nepřipustil, neuznal, že by se nějaké chyby dopustil.

Nalijme si neředěného vína. Novým pojmem se jenom přikrývá trvalá nechuť pana Klause k takovému pojetí demokracie, které v ní nevidí jenom svobodnou soutěž politických stran a možnost občanů vždy za určitou dobu rozhodnout kdo bude vládnout, ale kupříkladu také fungující síť nejrůznějších občanských sdružení. Jak bylo napsáno v legendárních 2000 slovech : lidé něco chtějí nebo nechtějí, sejdou se, sepíší to, podepíší to a usilují o změnu, nápravu. Možnost uplatnění iniciativy lidí přede k demokracii nezastupitelně patří. jak jinak korigovat chybné kroky vládnoucích?

Logo|foto:Český rozhlas

Sám pojem havlismus je ovšem jenom nové slůvko pro to, co někteří žurnalisté nazývají láskopravdy stranou. Pominu-li onu až žlučovitou intolerantnost ba nenávistnost, kterou tenhle slovní patvar vyjadřuje, musím zase konstatovat, že jen jak jeho autoři vůbec nechápou různou aktuálnost politických hesel. Jsou totiž v politice hesla dvojího druhu. Pravá tak zvaně akční - příkladně volte tu a tu stranu, dnes nejezděte auty, zítra budeme stávkovat a podobně. Jsou ale také hesla trvalá, vyjadřující stálý úkol. Heslo francouzské revoluce - volnost, rovnost, bratrství - je stále vznešené. Nejinak je to i s heslem naší sametové. Vyjadřuje onen stálý lidský úkol, odpověď na onu sokratovskou otázku zda se postavit nebo nepostavit zlu, zda mu bránit nebo ustupovat.

Vím: takové heslo vyhlíží značně abstraktně. Zároveň ale také vím: i v této podobě mu rozumí skoro každý. Pokud je nechce nebo nedokáže pochopit hlava našeho státu, pak se opravdu obávám, čeho se ještě od ní můžeme do konce jeho prezidentského období nadít. Čeho se ale neobávám je, že by prezidentovi protivníci kontrovali pojmem klauzovština. To by totiž bylo pod jejich úroveň.