Historii reflektovat s rozvahou
Ještě ve vás doznívají myšlenky rozvířené v minulém týdnu připomínkou 40. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy? Pokud ano, možná přivítáte následující komentář Petry Kosové, která se k výročí ještě na chvíli vrátí.
Výročí smutných událostí v roce 1968, kdy tehdejší Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy, bylo reflektováno v médiích mohutněji, než jindy. A tedy byla k dispozici mnohem větší informační různorodost a bohatší myšlenkový inspirační zdroj.
Důvodů k zamyšlení bylo hodně, mě nakonec nejvíc zaujalo stanovisko Václava Havla, které vyslovil na ČT1 během bloku nazvaného Srpnová noc. To stanovisko bylo ve smyslu: nad historickými událostmi bychom se neměli zpětně dojímat, ani rozčilovat, ale být si jich vědomi, nezapomínat na ně a s rozvahou je reflektovat. Tohle beze zbytku platí pro historiky, pedagogy nebo politiky. Také pro pamětníky a přímé svědky takových událostí.
Ale v ostatních případech si nejsem jistá. Myslím na skvělého a úctyhodného člověka, který už, bohužel, vloni zemřel. Luboš Hruška, ten, který vybudoval v Plzni věhlasnou Meditační zahradu, koncipovanou jako Památník obětem zla. Ať už nacistického nebo komunistického. Sám obojí zlo poznal, proto vybudoval zahradu s Křížovou cestou, a proto v ní také provázel. On osobně odstup, klid a rozvahu měl. Leckterý učitel se nestačil divit, jak si pan Hruška prostě a bez patosu omotal původně rozjívené učně či studenty kolem prstu. V závěru procházky a vyprávění dílem plakali a dílem pláli spravedlivým hněvem a nedokázali pochopit, jak mohl pan Hruška tak strašným lidem odpustit tak hrozné věci. Byli dojatí a rozčilení. Měli za sebou emotivní prožitek, v zahradě pana Hrušky se dotkli ran na tělech předchozích generací a na chvíli je přijali za vlastní. Na rozdíl od učebnice, ve které fakta lhostejně minuli. A po takovém prožitku je ideální další krok práce s pedagogem, který má Havlem požadovaný odstup a klid a pomůže svým svěřencům zpracovat to zjitřené. V ideálním případě naučí své studenty s podobnými zážitky nakládat i do budoucna.
Byla jsem u toho, když si někdo stěžoval na necitlivost dnešních mladých lidí a pan Hruška se rozhořčeně ohradil. Jsou velmi citliví, říkal, ale musí to v nich někdo probudit!
Havel nás jemně upozorňuje, že bychom neměli dokola oplakávat dávno rozlité mléko a spíš bychom se měli poučit z toho, kdy a jak jsme džbánek upustili. Současně je ale fakt, že ti, kteří mezní historické události svého národa nemohli prožít, berou je většinou jako nudná data. Takže trocha dojetí a rozčilování v určité fázi přípravy na život a vstřebávání znalostí snad přípustná je.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
