Hrdinství
Dnešní příspěvek inspiroval jeden ze slavných amerických katastrofických filmů Válka světů. Co při jeho nedávném shlédnutí napadalo Evu Klausnerovou si poslechněte v jejím zamyšlení.
V říjnu uvedla televize Nova americký film Válka světů. U jeho zrodu stál slavný režisér Steven Spielberg a námět pochází od neméně slavného spisovatele Herberta Wellse. I herecké obsazení bylo hvězdné, hlavní roli hrál Tom Cruise. Film vznikl r. 2005, kdy už Spojené státy měly za sebou tragické 11. září. Američané také mají zkušenost s rozmanitými přírodními katastrofami, jaké střední Evropu nikdy nepostihly. Přesto má obyvatelstvo našeho starého unaveného kontinentu zřejmě v genech úplně jiné reakce na obecné ohrožení.
Na počátku filmu se ze země vynořují obludné stroje, které ničí vše, kam chapadly dosáhnou. Zmatení lidé prchají a prchá také hlavní hrdina se svými dětmi. Obraz kráčejících příšer je skutečně děsivý. To, co následuje, už připadá mojí generaci známější. Hořící a hroutící se domy, uprchlíci s vozíčky a s batohy, mrtvé oběti, to všechno máme od dětství pevně v paměti. S takovou zkušeností se pak leccos na filmu zdá podivné.
Hrdina Ray s dcerou a synem putuje bez zavazadel několik dní zpustošenou zemí. Nepátrají však, kde najít chleba a vodu, podle scénáře prostě nemají hlad. S evropskou zkušeností by ovšem hlad měli. Setkávají se s dalšími uprchlíky a všichni se k sobě navzájem chovají nevraživě. Já si naopak pamatuji, že si lidé v těžkých časech pomáhali, protože bez soudržnosti by trpěli ještě více. A nakonec polovinu dramatických scén vytváří ve filmu nemožné chování dětí. Neumím si představit, že by se v ohrožení na konci války desetiletá holka pořád někam bezdůvodně ztrácela a provokovala nebezpečí. Neumím si představit, že by šestnáctiletý kluk vybíhal z krytu a předváděl svou srdnatost třeba střílením prakem na bombardéry. Takového druhu ale byly hrdinské činy onoho puberťáka. A jak se zdá, hlavní ideou filmu asi měl být konflikt mezi neohrožeností syna a ustrašeností otce.
Poslední ničivá válka na americkém území skončila r. 1865. Pátá generace Američanů si dnes připomíná boje hlavně hollywoodskými filmy. A z těch se vytratil hlad a strach, špína, zima a epidemie a zbyla z nich jen teatrální podívaná.
Ale ani naše drahé děti a vnuci už nevědí skoro nic o všedních dnech války. Už také černobíle hodnotí odvahu a zbabělost a hledají statečnost především v malebných gestech. Odsuzují prarodiče hajlující na náměstích, kam byli nahnáni pod trestem smrti a nechtějí slyšet, kolik z nich přitom tajně pomáhalo rodinám uvězněných živitelů nebo partyzánům. Günter Grass ve svých vzpomínkách na poválečné doby psal, že zameškaný odboj se začal projevovat furiantskou odvahou a oním hrdinstvím, které se nemusí dokazovat. Vedle technicky dokonalé tvorby ze zámoří je to zřejmě evropský způsob, jak se vyrovnávat s těžkou minulostí.
Čas pro hrdiny ale nepominul. Skutečné hrdinství je však tiché a tak nenápadné, že si ho skoro nikdo nevšimne. Ale i v našich pohodlných poměrech je nám ho stále zapotřebí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
