I o umělé noze dojdu k vytknutému cíli…

28. června 1914 zastřelil Gavrilo Princip v Sarajevu následníka trůnu, arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este. Atentát rozpoutal vlnu událostí vedoucí k první světové válce. Z každé vesnice, z každého městečka, z celého našeho kraje rukovali mladí muži do armády. V c. k. mundůru pak směřovali na ruskou nebo italskou frontu. Jedním z nich byl tehdy čtyřiadvacetiletý Bohumil Krs.

Do války

Právě absolvoval pražskou uměleckoprůmyslovou školu a čekala ho slibná malířská kariéra. Byl také zamilovaný do své krásné snoubenky Slávky Klementové a svou budoucnost si jistě představoval jinak. Při mobilizaci narukoval k plzeňskému 35. pěšímu pluku a v jeho řadách pak odjel na frontu do Haliče.

V batohu si s sebou vezl dva černé sešity, do kterých si tužkou a pastelkami kreslil deník. Zaznamenával měnící se krajinu, život na frontě, odpočívající kamarády, ubikace, zákopy, mrtvé.

Válečný deník malíře Bohumila Krse|foto: soukromý archiv rodiny Bohumila Krse

Osudný den

V červnu 1915 dostali Pětatřicátníci rozkaz překonat řeku Dněstr. Při krvavých bojích s ruskou armádou byl Bohumil Krs při jednom z nočních útoků vážně zraněn. Střela ho zasáhla do kosti pod kolenem. Přežil, ale přišel o nohu.

„Do 4. července šlo to semnou dost bídně,“ psal Krs z polní nemocnice rodičům „Tu řekl jsem si – všechnu tragiku stranou – je-li nutno zemříti, pak se nevyhýbej, je-li však dovoleno žíti, chop se každé příležitosti, neboť tolik snů, co jich máš a tolik nezaplacených dluhů svým rodičům stojí za tak nepatrné výkupné jako je levá noha – a tak jsem 4. tohoto měsíce dal nohu amputovati. Neberu svůj osud, je-li to vlastně osud, nijak tragicky. Cítím, čeho jsem tím nabyl a jsem rád znovu na světě. I o umělé noze dojdu k vytknutému cíli…“

Návrat domů

V druhé polovině července 1915 Bohumila Krse převezli lazaretním vlakem z Mukačeva do nemocnice v Plzni. Přes zdravotní obtíže byl šťastný, že už nemusí zpátky na frontu. Jedna bolestná ztráta ho ale ještě čekala. Matka Slávky Klementové si nepřála, aby si její dcera vzala invalidu a přinutila mladý pár k rozchodu.

Bohumil Krs válečnými útrapami o mnohé přišel, ale život si uchoval. Ještě v plzeňské nemocnici, kde se léčil po amputaci nohy, začal pracovat na prvních ilustracích pro knížku Hruškových pohádek Na hyjtě. A následovaly další práce. Krsova umělecká tvorba je velmi rozsáhlá a nad jiné z ní vystupuje jeho kreslířské mistrovství. Jen knížek, které ilustroval jsou desítky.

Bohumil Krs (vpředu na nosítkách) v nemocnici v roce 1915|foto: soukromý archiv rodiny Bohumila Krse

Po válce se Bohumil Krs stal středoškolským profesorem. Odešel na Moravu a vyučoval na školách v Olomouci, Brně, Znojmě a Přerově. Na Moravě se také seznámil se svou budoucí ženou Milenou. Do Plzně se nastálo vrátil až na konci 30. let.

Když redakce časopisu Bibliofil požádala tehdy čtyřicetiletého Bohumila Krse, aby pro číslo věnované jeho tvorbě, napsal pár slov o svém životě, Krs svou válečnou anabázi shrnul do pár strohých vět: „1914: na vojnu. Tam jsem ztratil studentskou lásku a nohu. To posílilo můj optimistický názor na život.“

Poslechněte si pořad nazvaný „Je-li nám dovoleno žíti – válečná anabáze malíře Bohumila Krse“, ve kterém jsme z útržků Krsových dopisů, deníkových záznamů, dokumentů a kusých vzpomínek sestavili události oněch válečných dní, které zásadně poznamenali jeho život - umělecký i osobní.