Jak si nevážit zákazníka
Fronty, nervozita. Takový bývá konec roku s železnou pravidelností. A kdo si koncem roku šel vystát frontu na dobití Plzeňské karty, toho čekalo nepříjemné překvapení. Potkalo i Petru Kosovou, jak dokládá následující komentář.
Vedou spíše marný boj. Zastánci cestování hromadnou dopravou a vlakem. Jedním z největších nepřátel fanoušků ekologičtějších způsobů dopravy jsou samotní provozovatelé drah a veřejných dopravních prostředků. Při jejich způsobech chování je zázrak, že si vůbec ještě udrželi tak početnou klientelu.
Tak třeba Plzeňské městské dopravní podniky. Nejprve potěšily. Konečně zavedly u dopravních prostředků tlačítka na otvírání dveří. Ale hned přišla i špatná zpráva, totiž předvánoční tanečky okolo Plzeňské karty. Konkrétně dnes dopoledne: kdo si šel vyřizovat její dobití do Tylovy ulice, ten si vystál pěknou frontu. S koncem roku asi nikdo nečekal zvýšený počet klientů kupujících půlroční a roční předplatné. Takže otevřená byla jen dvě z pěti okének. A pakliže někdo potřeboval poradit, odbavování klientů povážlivě vázlo. Ale největší studená sprcha měla teprve přijít. Totiž - měsíční předplatné stálo letos 350 Kč. Dopravní podniky nám vysvětlovaly, jaká je to paráda, když si můžeme určit, odkdy dokdy předplatné chceme. Klidně od půlky měsíce! Paráda to byla dodneška. Zdálo by se, že i na půl roku si předplatíte Plzeňskou kartu od libovolného data. Ale to ne, to jde jen od 1. ledna. Tomu se říká "pružnost"! Dobře, tak tedy komplikace, ale jistě je možné doplatit do konce prosince. Jenže dovolte? 17. prosince žádat doplatek 289 korun? Polovina z 350 není 175? Zač dopravní podniky penalizují klienty? Za to, že dlouhodobě využívají věrně jejich služby? Bez pardonu, takový postup vůči poctivě platícím zákazníkům se prakticky rovná krádeži za bílého dne. A drzé k tomu. Navíc z takového jednání nevyplývá, že by dopravní podniky o své klienty příliš stály.
Onehdy jsem sháněla v jednom velkém plzeňském knihkupectví knihu. Přestože jsem věděla, že v této prodejně stejnou knihu zakoupila před nedávnem moje kolegyně, prodavačky se nenamáhaly ani podívat do počítače a svorně tvrdily, že nic takového nevyšlo. Tak jsem zašla do svého oblíbeného, mnohem menšího knihkupectví, kde mě utěšili a ač knihu neměli, začali po ní pátrat. Až ji najdou a objednají, pošlou mi zprávu na mobil.
Jenže hromadnou dopravu nemůžeme vyměnit - jako jinou firmu, která si neváží zákazníka.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
