Jana Kořínková: O Zdeničce z SOS vesničky

Sraz jsme si se Zdeňkou Netáhlovou daly u starodávné kašny na náměstí v Lokti. Vyhlížela jsem procházející dívky - kterápak to asi bude? Přihlásila se usměvavá, modrooká, světlovlasá dívčina.

Je jí jedenadvacet. Ve dvou letech spolu s roční sestrou odešly z dětského domova k pěstounské mamince Vladimíře Gíbalové, která se již v SOS dětské vesničce v Doubí u Karlových Varů starala o jejich dva starší sourozence a po nějakém čase k nim přibyli ještě zbývající dva. V domku s velkým obývacím pokojem, kuchyní a několika ložnicemi pak žila až do svých 18 let.

Zdenička říká, že měli moc hezké dětství. "Mamča", jak svou pěstounskou maminku oslovuje, se měla co otáčet, když se starala o pět děvčat a jednoho kluka. A přece si našla čas na společné výlety. Sourozenci možná poznali daleko víc našich hradů a zámků, než děti z běžných rodin. Prázdniny trávili na táborech a občas jeli i k moři.

Z SOS vesničky chodili do základní i střední školy. Zdeňka například vystudovala Střední školu veřejnoprávní v Karlových Varech. Pěstounská maminka nejen dohlížela na to, aby se její děti dobře učily, slušně se chovaly, ale také aby se naučily pro život potřebné činnosti. A samozřejmě pro ně jako každá správná maminka měla porozumění, uměla poradit, pofoukat bolístku. "Vychovala nás dobře," potvrzuje Zdeňka. Ani tradiční babička nechyběla, maminka Vladimíry Gíbalové za rodinou do Doubí jezdila a děti zas
do Prahy za ní.

Když Zdeňka odrostla, také ona vylétla z "rodného hnízda". Ale nejdřív tak trochu napůl. V SOS vesničce v Karlových Varech nejsou jen domky pro rodiny, ale také dům s několika byty, tak zvané Polozávislé bydlení. Tady se dospívající děti učí starat samy o sebe, ale maminku mají pořád na dosah.

Zdeňka pak v SOS vesničce nějaký čas působila jako "teta", pracovala i v dětském domově. S přítelem v současné době bydlí v Lokti a opravují si starý domek v Lubenci. Ráda by ještě vystudovala vysokou školu. "A potom dojde samozřejmě i na děti," plánuje.

V České republice žije asi 1% dětí, které z nejrůznějších důvodů nemohou vyrůstat ve své biologické rodině. Tyto děti pak žijí v takzvané náhradní rodinné nebo ústavní péči. Projektem, který se za více než čtyřicet let své existence v naší republice velmi osvědčil, jsou SOS vesničky. Ve světě fungují ve více než 130 zemích.

Jejich posláním je poskytnout dětem nový domov plný lásky a porozumění. Ve třech českých SOS dětských vesničkách v Karlových Varech-Doubí, Chvalčově na Kroměřížsku a Brně - Medlánkách dnes vyrůstá zhruba stovka dětí. A může jich být víc. Sdružení SOS vesniček v současné době hledá ženy, které chtějí věnovat opuštěným dětem lásku a péči a stát se jejich náhradní maminkou - pěstounkou.

Možná si řeknete: děti vyrostou, rozprchnou se po světě a maminka-pěstounka zůstane sama. Ale to vůbec ne. Děti, které vychovala Vladimíra Gíbalová, se svou "mamčou", která teď pracuje v Praze a stará se o svou maminku, kontakt stále udržují. Jednou za měsíc-dva za ní jezdí a zase ona čas od času vyrazí za nimi. A protože se rozběhly po dost širokém okolí, objede je potom všechny. "Vždyť už má také vnoučata," směje se Zdeňka. Prostě díky programu SOS vesničky jsou stále rodina, kterou by leckdo záviděl.