Japonské dny

6. září 2010
Publicistika

Různých kulturních akcí se pořádá v září v Plzni a jejím okolí opravdu hodně. Asi nejslavnější je 18. ročník mezinárodního festivalu Divadlo – od 15. do 23. září -, ale jsou to rovněž 18. Haydnovy hudební slavnosti, což je 13 koncertů odehrávajících se v obcích Jižního Plzeňska. Pak jsou to také například Dny vědy a kultury, ale stranou zájmu by neměly zůstat právě probíhají Dny japonské kultury. Pokračuje Ondřej Vaculík.

Ty pořádá město Plzeň ve spolupráci s Velvyslanectvím Japonska v České republice u příležitosti 20. výročí partnerství Plzně a japonského města Takasaki. K akci se dobrovolně přidala i řada dalších institucí, jako například plzeňská Střední uměleckoprůmyslová škola Zámeček. V Plzni probíhají tři japonské výstavy a bohatý doprovodný program pořádá také Západočeské muzeum. Například ve středu 8. září můžete v muzeu od 18ti hodin vyslechnout „úvod do jediného skutečného japonského náboženství šintó“. Na programu je také japonská hudba, dílny japonského uměleckého řemesla a tak dále.


Mě ale zaujala výstava šestačtyřiceti fotografií Jana Dienstbiera v Křižíkových sadech. Autor je vybral a sestavil z více než patnácti set svých fotografických vzpomínek na svou návštěvu Japonska. Výběr to musel být opravdu obtížný, ale zdařilý. Nečekejme snímky hýřící barvami, naopak fotografie jsou černobílé. Dienstbierovy záběry charakterizují všednodenní život ve městě, povětšině pouliční ruch, v němž není ani nic exkluzivního, exotického, natož ohromujícího – vlastně naopak. Změť civilizačních drátů, záběr na skupinu mladých lidí, kteří něco sledují, nevíme co, tři z nich mají přes ústa roušky. Jejich pohled je ale soustředěný, poněkud tklivý uprostřed normální městské vřavy. Na jiném snímku jsme uprostřed regálů nějakého obchodního domu, jaké jsou i u nás. Muž mdle a uondaně tlačí nákupní vozík, v něm sedí a spí stejně uondané dítě. Pod některými fotografiemi jsou krátké případné citace z díla japonských spisovatelů. Pod dítětem v nákupním vozíku stojí: „Dámy a pánové! Proč je svět tak přeplněn věcmi? Většinou jsou zbytečné, ošklivé a blbé.“ Nanao Sakaki.

Japonsko je hypermoderní země...

Z poetiky všednosti vychází také snímek dvou mladých žen – každá tlačí na rušné ulici vozík (nikoli kočárek) s několika asi dvouletými dětmi. Jako by ty smutné postavičky na bílých, otřískaných nemocničních vozících tak ze šedesátých let pouze převážely z ústavu do ústavu, nebo snad je vezly někam na skládku nepotřebných dětí.

Dienstbierova výstava vystižením všednodenní poetiky představuje jakousi autentickou únavu lidí - řekli bychom - přecivilizovaného světa. Za nutkavou činorodostí se zračí otupění a bezradnost. A je-li někde radost, tak jako kouzlo nechtěného. To je ale spíš psychologické vyznění celé Dienstbierovy výstavy.

autor: Ondřej Vaculík
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.