Jiří Stočes: A zase si říkáme s Vančurou: „Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným“

Pitný režim (ilustrační foto)
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Pitný režim (ilustrační foto)

Otravují vás letošní vedra? A vzpomínáte, jaké bývaly letní deště? Nad naším očekáváním spojeným s létem přemýšlí Jiří Stočes ve svém dnešním fejetonu.

„Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným“. Všichni ten citát z Rozmarného léta od Vladislava Vančury známe, někteří možná právě jen tuhle jednu větu. Jednou z příčin popularity citátu je po mém soudu skutečnost, že vystihuje pocit vlastní lidem snad od nepaměti – celý rok se těšíme na léto, idealizujeme si jej a ono pak, potvora, naše očekávání v nějakém ohledu nenaplní.

Co od léta očekáváme

Ve středověku byl ideál léta spojován s hojností úrody a tudíž i bohatou a rozmanitou stravou. Vedle toho bylo léto symbolem lásky, ale také třeba hrdinství na bitevním poli. Moderní člověk od léta očekává především dokonalou relaxaci během dovolené. A v tom je další potíž – jeden se touží v horkých slunných dnech opalovat u vody, druhý by raději do vlhkých lesů na houby, třetímu dělá radost zvelebování chalupy či zahrádky, čtvrtý touží po dlouhých túrách na hřebenech hor a pátý třeba po pořádném větru, který by poháněl jeho jachtu vpřed. Zkrátka léto, ať je jaké chce, prostě všem jejich přání splnit nemůže.

Když v létě leje (nebo spíš lilo)

Lidská očekávání od léta se mění jen velmi pozvolna. Rychleji se v posledních letech mění samotné léto. Součástí mých letních prázdnin v dětství (a nebylo to zase tak dávno, nějakých třicet let) byl snad pokaždé několikadenní letní déšť.

První den nás to nesmírně bavilo. Vytáhli jsme gumovky a pláštěnky a brodili louže, stavěli na pískové cestě přehrady, pouštěli po uměle zbudovaných potůčkách malé loďky, chytali vodu ze střechy od různých nádob a úplně nejlepší byly stavby z mokrého jílovitého bláta. Druhý den už jsme zpravidla ven nesměli, protože se nám nedostávalo suchého a čistého oblečení. To se pak mastily karty, pořádaly turnaje v dámě, hrálo se „Člověče nezlob se“ a u toho všeho se užilo také spoustu legrace. Teprve třetí, čtvrtý den, pokud stále pršelo, nás dostihla nuda. Pak jsme loudili na dospělých, aby nám něco vymysleli...

Obvykle došlo na rozsáhlé projekty jako malování a následná výstava našich obrazů, slepování papírových modelů, nacvičování divadelního představení, nebo cesta za pokladem uvnitř domu. Televizi, natož pak videopřehrávač, jsme tehdy kupodivu ani v deštivých dnech nepostrádali.

K příliš deštivému létu se ostatně původně vztahovala i ona slavná vančurovská věta. Neméně slavný je výrok z filmu Na samotě u lesa, jimž děda na zápraží vytrvalý déšť komentuje. Můj pětiletý syn však dosud nic takového nezažil a docela se bojím, aby mu moje vyprávění o letních deštích brzy nesplývalo s tím, co mu vykládám o středověku či pravěkých vyhynulých zvířatech.

Příroda se komandovat nenechá

Globální oteplení je navzdory různým proklamacím politiků realitou. Dříve extrémní teploty přes 35ºC se staly zcela obvyklými, uschlá tráva nás nijak nepřekvapuje a pozvolna si zvykáme i na usychající stromy, zejména břízy. Déšť během léta přinášejí takřka výlučně bouřky, sice vydatné, ale zároveň krátkodobé a lokální. Vyprahlá země není schopna absorbovat najednou větší množství vody, což způsobuje povodně. Před sluncem se stále více schováváme a rytmus dne se logicky podobá tomu, který známe ze Středomoří – pracovat se dá jen brzy ráno, popřípadě pozdě večer, od dvanácti do čtyř či pěti odpoledne je nejlépe zalézt někam do sklepa či aspoň do stínu a odpočívat.

Nedávno jsem na půdě objevil krásně ilustrovanou knížku pro děti s názvem Malované počasí od Ondřeje Sekory. Je ještě po babičce. Končí optimistickou kapitolkou v duchu budovatelského přesvědčení padesátých let. Dovolte ocitovat: „Člověk ještě udělá mnoho jiného. Brzy si snad bude vodit i sluníčko, kam bude potřebovat, bude řídit mraky, a pršet bude, kdy se člověku zachce. Větry půjdou tak, jak je člověk nařídí, a tam kde třeba bývá zima, budou zrát i pomeranče.“

Tak tuhle lidskou pýchu jsme snad už definitivně opustili. O tom, jak bude vypadat letní počasí, rozhodovat nemůžeme. Zbývá nám tedy jen onen vančurovský povzdech: „Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným.“