Jiří Stočes: Čím nás dnes oslovuje Mistr Jan Hus?

Musím přiznat, že jsem to nečekal. Možná jsem coby historik přeci jen trochu více uprostřed dění, nicméně i tak jsem překvapen, kolik nejrůznějších akcí se v souvislosti s šestistým výročím upálení Mistra Jana Husa uskutečnilo a ještě uskuteční.

Těch konferencí, přednášek, koncertů, bohoslužeb i lidových slavností bylo bezpočet. Řečnili nejen historikové a představitelé církví, ale i politici, umělci, ba i guvernér České národní banky. A těch nově vydaných knih, speciálních čísel časopisů i jednotlivých článků! Výstavu k Husovi má letos snad každé okresní muzeum, o těch větších ani nemluvě, ostatně husovské výstavy se nyní objevují i na zcela netradičních místech, třeba na ruzyňském letišti.

Filmoví tvůrci natočili po padesáti letech o Husovi nový trojdílný životopisný film, následně v médiích opět hojně diskutovaný a přetřásaný. Zaznívají nová hudební díla inspirovaná Husovým životem a dílem. Vyčistil a opravil se nejeden Husův pomník, ale hlavně byly odhaleny i pomníky zcela nové – jeden z nich třeba v Plzni na Bolevecké návsi.

Zkrátka a dobře, mám pocit, že Husovské výročí prožíváme oproti jiným podstatně intenzivněji, způsobem, který překračuje obvyklou oficiální rovinu oslavy státního svátku. Hus je rozhodně - snad ještě s Karlem IV. - neoslavovanější osobností českého středověku.

Proč byl Hus oslavován v minulosti?

Jistě, dramaturgie nejedné místní slavnosti je značně obskurní, obsah nejednoho projevu je zcela ahistorický a řada článků je ušita horkou jehlou. K tomu třídílnému seriálu bych měl také celou řadu kritických výhrad. Ale to není až tak podstatné.

Každá doba Husa oslavovala z jiného důvodu, vždy do něj promítala svoje současné problémy a touhy. Jednou byl Hus připomínán jako mučedník a světec, jindy jako teolog a náboženský reformátor, pak se stal symbolem pravého češství a posléze sociálním revolucionářem. A nedělejme si iluze - v rámci oslav tak či onak prezentovaného a vnímaného Husa zaznělo ahistorických myšlenkových konstrukcí přinejmenším stejně jako dnes a z dramaturgie či patosu tehdejších shromáždění by nám asi také bylo dost trapně.

A proč ho vlastně oslavujeme dnes?

Tím se zároveň dostávám k - po mém soudu - zásadní otázce letošních Husovských oslav. Jestliže v nás Hus stále tolik rezonuje, potom čím? Jestliže Husa tak vehementně připomínáme, potom proč? Jestliže Husa oslavujeme a hlásíme se tak k jeho odkazu, co potom za onen odkaz považujeme?

Zápas o podobu církve, který byl pro Husa nepochybně naprostou prioritou, dnešní převážně ateistickou českou společnost jistě zrovna dvakrát nepálí. Husovo pěstování češtiny a vymezování se vůči pražským Němcům dnes asi také už nikdo nepovažuje za zcela zásadní. Husova vzpoura proti autoritě dnes sice oslovovat může, ale nemyslím si, že je to motiv většinový.

Zbývá tak jediné - zdá se mi, že to, čím nás v dnešní době Hus fascinuje, to, proč k němu stále s určitým obdivem vzhlížíme, je jeho ochota stát za svým názorem a to i proti všem, ba i za cenu ztráty toho nejcennějšího, co máme, totiž vlastního života. Je to možná spíš jen podvědomý pocit, vždyť už jen pojmy jako pravda, vytrvalost, stálost, oběť či morálka jsou dnes v běžné řeči vnímány jako cosi nepatřičného, archaického až trapného. Ač je raději nevyslovujeme, přesto v nás zůstávají. Jako ideál, kterého se nám zpravidla nedostává ani v soukromém životě, natož pak v tom veřejném.

Mám za to, že právě tento nevyslovený ideál dnes tolik obdivujeme u Mistra Jana. Býval symbolem víry, češství i revoluce. Dnes je nám vzorem v zápase o vlastní svědomí.